Zamilované Jeseníky

Loňský rok byl pro mě velmi těžký a taktéž pro celou naší rodinu. Událo se mnoho situací, které mě utvrdily v tom, že nic se neděje zcela náhodně a že veliká a těžká trápení, vystřídá slunce a pohlazení…

O Velikonocích zemřel můj manžel, tatínek našich 3 dětí a hrdý dědeček vnučky Sárinky /4,5/. Hodně jsme s mužem cestovali, zážitky z cest po světě, Evropě i krásných českých luzích a hájích zůstanou v mém srdci navždy. Když už byl nemocný, přemluvila jsem jej na pobyt v Karlově Studánce. Jeseníky jsou známy chladnějším klimatem, ale nejčistějším vzduchem v České republice. Já osobně mám raději pobyty u nás, než na rozpálených plážích přímořských letovisek.

V Karlově Studánce se nám moc líbilo, udělali jsme si také výlety do okolí a já si říkala, snad se do těchto končin zase jednou vrátím.

No, a když jsem plánovala svou první dovolenou s malou vnučkou, volba padla zase na Karlovu Studánku. Dokonce jsem byla schopna si pobyt pro nás 2 sama „zabukovat“ a objednat přes internet. Dovolená byla naplánována, věci zabaleny. Pořád ve mně hlodal červíček pochybností, zda tuto výpravu společně zvládneme. Sárinka také ještě nebyla pryč celý týden od maminky. Ale vždyť jsou mobily, Skype a jiné vymoženosti techniky, takže s komunikací by neměl být problém…

Na místo určení nás dovezla dcera autem, ale o zbytek cesty jsem se již měla postarat sama. I to byla dost podstatná zkouška, protože jsem popleta a ztratím se i v hotelu, kde bydlím. Jízdní řády musím studovat 3x tak dlouho než ostatní, až nakonec přijdu na to, že v kýžený den autobus nejede nebo, že je to cesta opačným směrem.

Sárince jsem neprozradila, že jsem tak trochu „ztracená“ existence, ale to, že mám odpovědnost i za toto malé stvořeníčko, mě posouvalo dál a já se zdokonalovala.

Sárinka mě za moji odvahu a přesnost zásobovala vtipy typu: „Ťuky, ťuk, kdo je tam?“ „Láska tvého života!“ „Nelži, pivo neumí mluvit.“ Řehtaly jsme se obě cestou na večeři do místní restaurace. Každý den jsem naplánovala nějaký výlet a se zamlženýma očima hladila místa, která jsme se zesnulým mužem společně navštívili. Ano, někdy je dobré a žádoucí vstoupit 2x i vícekrát do téže „řeky“…

Hned první den pobytu jsem naplánovala výšlap na Praděd. Já sama jsem o sobě pochybovala a to, že by malá 4,5letá holčička vyšlapala sama až k Pradědu, to by mě ani ve snu nenapadlo. Myslela jsem, že se tak v polovině budeme vracet. Ale to neznáte Sárinku. Hned jak uviděla první brečící osůbku v jejím věku, jak nechtěla šlapat dál, zavolala na mě: „Babí, přidej, ať ji předběhneme.“ A opravdu, my byly nahoře asi o 15 minut dříve, než tato skupinka s ubrečenou holčinou. Sárinka hrdě srkala svůj ovocný čaj a já tu námahu spláchla čajíkem s medem a velkým „rumajzlem“. Já byla tak na nás obě pyšná, že jsme si dopřály hned na druhý den relaxační pobyt v místních slatinných lázních. Dostala jsem zabrat více než při výšlapu na Praděd, jelikož mi vnučka neustále unikala z kruhu i rukávků a kasala se, že umí plavat i pod vodou jako známý delfín z pohádky. I tento adrenalínový zážitek jsme přežily bez úhony. Jeseníky nás okouzlovaly svou čerstvou a zelenou krásou, vnučka ani jednou nezakašlala a to si dopřávala i zmrzlinky.

Na Andělské hoře jsme nakoukly do hotelu, kde jsem s manželem naposledy byla ubytována a daly si chutný obídek v místní hospůdce. A opět výšlap na Andělskou horu ke kostelu Sv.Anny. Louky a lesy skýtaly balzám pro naše oči a Sárinčiny nožky pořád stejně sveřepě držely směr.

Navštívily jsme i Vrbno pod Pradědem a také jednu z nových farností Otce Karla, Malou Morávku. Právě on, doprovázel naší rodinu v loňském roce, byl nám nablízku v těžkých i radostných chvílích. Na to se nezapomíná.

Prolezly jsme všechna hřišťátka v okolí, Sárinka se zdokonalila ve šplhu na cokoliv, zachránily jsme asi 10 šnečků, kteří z trávy zabloudili na chodník, přezpívaly všechny naše zamilované písničky a já vždy večer prohrála u všech vnuččiných vypečených karetních her. Vždy, když ráno otevřela oči a pohlédla do okna s výhledem na les a louku, pronesla: „Babičko, to dnes bude zase krásný den!“ A i kdyby pršelo a my vyrazily obaleny pláštěnkami, byl by okouzlující a vše objímající.

Jeseníky zůstávají mojí láskou, a to nejen proto, že mě k nim váží vzpomínky na manžela, ale také proto, že jsme my holky, tak krásně zvládly naší první společnou dovolenou. Mnoho jsem se od Sárinky naučila, je svéhlavička, ale vytrvalá, čekající na pochvalu i pohlazení. Její úsměv a radostné dovádění byly mou odměnou za čas, který jsem se rozhodla věnovat nám oběma... A nebudete mi věřit, vnučka si opravdu sama vzpomněla na dědečka, když se podívala na beránčí oblohu a řekla: „Dědečku, tady jsme, zdravíme Tě do nebíčka...“

Bertice - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete