Živote – stůj!

Ještě před rokem jsem si tady na CHŽ založila diskusi „Když ptáčata vylétnou z hnízda“. Bylo to proto, že jsem najednou nevěděla, co se svým životem dál, ale život dělá kotrmelce a dnes je všechno úplně jinak.

Vychovala jsem 3 kluky, to znamená, že jsme byli docela velká rodina, pořád bylo co dělat, chodila jsem do práce, k tomu podnikala, starala se o vaření a celkovou péči o rodinu, prostě fofr. Vždycky jsem si říkala, co bych dala za trošku klidu. Poprvé mě zastavila až operace kyčle, naráz jsem musela přestat podnikat a ani práci, kterou jsem dříve dělala, jsem už dělat nemohla a tak jsem se na pracáku vrhla do vzdělávání. Moc mě to bavilo, chodila jsem denně na školení a tak jsem si udělala papíry na počítač. Díky tomu jsem našla práci z domu a dělala jsem, vlastně ještě dělám administrativu pro jednu firmu. Kluci se postupně odstěhovali žít si svůj život, a ač nebydlí daleko, bylo doma najednou smutno.

Neměla jsem se o koho starat a když byl manžel na šichtě, tak jsem byla sama. Měla jsem konečně klid - až moc klidu. Vše nabralo úplně jiný směr. Nejmladší syn se rozešel se svou partnerkou a vrátil se domů. Bylo veseleji, ale zase jsem se trápila, že neuvidím svou maličkou vnučku, že nám ji její máma nebude chtít dávat a takové myšlenky mně nedávaly spát.

Syn si pro maličkou pravidelně chodil a vše se zdálo být skoro v pořádku. Každý víkend byla maličká u nás a my byli rádi, že ji vidíme. Jednou večer mi zvonil telefon, a volala máma od bývalé partnerky mého syna. Prosila mě, abych vzbudila syna, že její dcera není doma. Byl březen, venku zima, a já jí odpověděla, že to není nic nového, že se dcera poslední dobou potuluje po večerech dost často. Ale ona mi řekla „Ona má s sebou maličkou“. Koukla jsem na hodiny, bylo 22.00 hodin, v ten moment jsem letěla vzbudit syna. Našel je někde v parku s partou mladých výrostků a maličkou odvezl domů. Takových šoků jsme zažívali dost a dost. Ne, nebudu to tady rozepisovat, byly to nervy, ale skončilo to tak, že „maminka“ ztratila úplně zájem a maličká se přestěhovala k nám. Syn ji dostal do své péče a tak, když je v práci, starám se já. Už se mám opět o koho starat, s kým si povídat. Maličká je sluníčko, 2letá zvídavá, upovídaná cácorka, která mi nedá chvilku klidu. Ale já už vím, že je to tak správně, už si nestěžuju, děkuju každý den za to, že je v naší rodině zase živo a já se můžu opět o někoho starat.

Když ještě k naší maličké hlídám další 2 vnoučátka od nejstaršího syna, protože snacha nastoupila do práce, mívám pocit jako kdysi, že opět nestíhám, že je u nás fofr. Ale nestěžuji si, bývám unavená, ale šťastná.

Diskusi jsem smazala, protože už nemám moc volného času - už nemám skoro žádný.

Autor:bobalka

Tento článek také můžete