Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Vánoční cukroví - nejoblíbenější recepty Nejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDYNejoblíbenější VÁNOČNÍ KOLEDY Květina Vánoc - Vánoční hvězdaKvětina Vánoc - Vánoční hvězda Vánočka - nejoblíbenější receptyVánočka - nejoblíbenější recepty
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 16.12. 2017
Dnes má svátek Albína
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Změna bytu vám může změnit i život. Pozor na to!

13. 06. 2015 | Vaše příběhy

S manželem jsme spolu už víc než dvacet let, z toho jsme osmnáct let manželé. Dlouho se nám nedařilo splnit si sen a mít miminko. Dvakrát jsem potom potratila během těhotenství. Už jsme ztráceli naději, když jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Rodině jsme nic ze začátku neřekli. Co když opět o miminko přijdu? Petřík se narodil ve 29. týdnu těhotenství. Byl maličký a strávil v nemocnici první dva měsíce života. Narodil se postižený a já musela skoncovat s prací a věnovat se dítěti.

Když měl Petr pět let, narodilo se nám další dítě. Marek je zdravý klučina, v což jsme ani nedoufali.

Přečkali jsme velice těžké období, kdy jsme nevěděli, zda Petr bude vůbec chodit, vidět atd. Žili jsme šťastně v malém bytě, já se věnovala hodně dětem a manžel jako živitel rodiny se rozhodl na šachtě, kde pracuje, zažádat pouze o noční směny. Na noční vydělává víc a přes den, když si odpočine, má ještě čas věnovat se rodině.

Dá se říct, že nám nic nechybělo. Vyjma Petříkova zdraví, ale to se nedá koupit a ani získat zázrakem.

Malý byt ovšem přestával vyhovovat našim nárokům.

„Co kdybychom se přestěhovali?“ překvapila jsem jednou manžela.

„A víš, že jsem o tom taky uvažoval? Vydělám dost, ty máš příspěvek na Petra, větší byt v pohodě utáhneme,“ překvapil mě manžel.

stěhováníA tak jsme se před rokem, to už Petr oslavil patnácté narozeniny a Markovi šlo na desátý rok, přestěhovali do velkého bytu na druhém konci našeho města. Marek změnil základní školu a pochvaloval si, že zde má dokonce víc kamarádů, než měl v předešlé. Místo, kde žijeme dnes, je lépe vybavené obchody a v těsném sousedství domova je také rehabilitace, kam docházím s postiženým Petrem. Byt jsme si upravili dle svých představ a nic nám nescházelo ke štěstí.

V bytě nad námi bydlí manželé v našem věku. Moc jsme se s nimi nebavili, jen jsme se při setkání pozdravili a šli jsme každý svou cestou. Po krátké době jsem ale souseda potkávala velmi často. Až jsem si začala říkat, že to nemůže být jen náhoda. Vždy mi podržel dveře, když jsem doprovázela staršího syna. Postupně se zbavil invalidního vozíku, přesto chodí obtížně o holích. Navíc špatně vidí, a proto syna musím vždy doprovázet.

„Obdivuji vás, jak jste starostlivá,“ usmál se jednou soused.

„To by udělal každý.“

„No, každý ne,“ zapochyboval. Co vím, tak sousedé mají také dvě děti, syna a dceru. Ti už ale s rodiči nebydlí, mají své rodiny. „Ale váš mladší syn je šikulka,“ usmál se opět soused.

Poděkovala jsem, a šla jsem si za svým.

Pár dní po tomto setkání, když byl manžel v práci, někdo zazvonil u dveří. Když jsem přišla ke dveřím a otevřela je, ležela na předložce kytice. „Od koho může být?“, vrtalo mi hlavou. Ten den jsem měla svátek. Mí blízcí mi ale dávno přáli, kytice od manžela byla ve váze. A proč mi kytku nedal dárce osobně?

Když jsem zavírala dveře bytu, zaslechla jsem, jak někdo nad námi zabouchl dveře. Snad ne soused? Je pravda, že se mi líbil. Mám ale svého manžela a on má svou ženu. Kytičku jsem dala do vázy a už jsem na to nemyslela. Manžel se ani neptal, od koho je. Ostatně, doma se sešlo i pár kytiček od kamarádek a příbuzných, tak ta jedna se v nich ztratila.

Následující den jsem souseda opět potkala.

„Vy jste měla včera jmeniny, že?“ zeptal se, krásný úsměv, jako vždy, na rtech.

Tak to ví! Zná mé jméno.

„Tak dodatečně všechno nejlepší přeji,“ řekl a znenadání mě políbil. Nestihla jsem se ani ohradit. A, ve skutečnosti, mi byl polibek i milý. Opět jsem si vzpomněla na kytici. A tak jsem se zeptala rovnou:

„Víte, včera jsem dostala kytičku i od neznámého dárce. Někdo mi ji položil za dveře. Nebyl jste to náhodou vy?“ zeptala jsem se.

Zčervenal, a pak přikývl. „Nezlobte se, že jsem vám ji nedal osobně. Čekal jsem na večer, kdy bývá váš manžel v práci. Nemohl jsem si ale být jistý, jestli náhodou není doma, a nechtěl jsem vám dělat problémy,“ přiznal.

Místo, abych ho upozornila, že jsem vdaná a on ženatý, jsem jen poděkovala.

Po tolika letech i naše manželství nabylo formálního rázu. Přestože se máme stále rádi, už v našem vztahu nebyla ta jiskra. Neustálá péče o děti a hlavně práce kolem staršího syna ze mě udělala utahanou, věčně spěchající a možná někdy i nevrlou ženu, která už nemá na manžela tolik času a nálady. I manžel, který těžce pracuje v noci, má v dopoledních hodinách jen pár hodin na kvalitní odpočinek. Poté přijde mladší syn ze školy a vyžaduje pozornost. Když je manžel doma, často musí pomoci se starším synem. Jak dospívá, stává se péče o něj více namáhavá a já jako žena nemám tolik síly. A tak nám na manželskou romantiku nezbýval čas a poslední dobou jsme kolem sebe chodili víc jako cizí lidé, než ti, kteří si slíbili lásku až za hrob.

To stejné asi probíhalo u sousedů. Nemohla jsem si nevšimnout, že se poslední dobou hádají často.

Soused se mi začal denně dvořit a vyhledával mou přítomnost, byť jen proto, aby mi podržel dveře. Všimla jsem si ale také, že když jsem opouštěla se starším synem rehabilitaci, stával před budovou nemocnice. Po týdnu se ke mně dokonce přidal s tvrzením: „Ale, to je náhodička. Jdu kolem, a vy tady.“ A s radostí nás doprovodil domů.

Večer se strhla u sousedů hrozná hádka. Nešlo neslyšet, jak sousedka vyčítá manželovi:

„Ty už se mnou nechceš spát? Copak ti jsem odporná?“

„Nechci. Zamiloval jsem se do jiné. Už mě nepřitahuješ!“ křičel soused.

„A do které? Snad ne do sousedky pod námi? Nemysli si, že jsem si nevšimla, jak na ni vejráš!“ křičela žena.

A soused, místo, aby něco takového vyvrátil, vše potvrdil. V noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, co budu dělat.

Od tohoto večera se scény v bytě nad námi opakovaly každý den. Sousedé vždy čekali, až za mým mužem zaklapnou dveře a odjede do práce, a začali se hádat. Po celém domě se rozléhaly nejen sprosté nadávky, sousedka dokonce vykřikovala mé jméno a soused ji utvrzoval o tom, jak jsem sexy a jak odejde z bytu a bude žít se mnou.

Začala jsem se sousedům vyhýbat. Chvilku jsem sice uvažovala o tom, že soused není k zahození a možná bych s ním byla šťastnější, než se svým mužem. Přece jenom mi to, že se někomu líbím a připadám mu sympatická, lichotilo. Pak jsem ale zhodnotila svou situaci. Se svým manželem, ať je, jaký je, jsme vychovali postižené dítě a staráme se o mladšího syna. Nikdy jsem od muže neslyšela, že by si nemohl vzít v práci volno, když bylo nejhůř a muselo se s Petrem jet do jiného města do nemocnice. Já totiž nemám řidičák. Je to skvělý táta. I když náš vztah zevšedněl a nemáme si často co říct, nemůžu ošidit děti o tátu. Těžko bych mohla spoléhat na žhavou lásku cizího muže, který by toleroval to, že nepracuji, protože se musím nepřetržitě starat o syna. Chtěl by mě mít pro sebe a postižené dítě by pro něj bylo překážkou.

Můj manžel si zatím ničeho nevšiml. Přesto jsem se děsila chvíle, kdy třeba onemocní a zůstane doma. Nebo mu o sousedovi může říct někdo z ostatních nájemníků. Ví to celý dům, o tom jsem si byla jistá. A přestože jsem nic neprovedla a celé dny sedím doma, nebo běhám po obchodech či doktorech, připadala jsem si jako nevěrnice. Sousedé se na mě dívali a já si nemohla nevšimnout pohoršení v jejich pohledu. Měla jsem chuť křičet, že jsem nic neprovedla, že jsem se sousedem nikdy nic neměla. Těžko bych ale někomu vyvracela něco, co slyší každý večer z bytu nad námi.

„Slyšela jsem ji, jak tam hlasitě vzdychá. To tě asi láká k sobě, mrcha jedna!“, řvalo to zase jednou z bytu nad námi. Já že vzdychám? Je pravda, že z našeho bytu se občas ozývají pro někoho podivné zvuky. Jsou běžné pro chování staršího postiženého syna. Že by si ale paní spletla toto s milostným vzdycháním?

Když se situace opakovala a ze mě už byl uzlíček nervů, všiml si i manžel, že něco není v pořádku.

„Nejsi nemocná?“ zeptal se jednou.

„Co tě to napadlo?“ odpověděla jsem podrážděně na otázku otázkou.

Upřímně jsem litovala, že jsme se před časem přestěhovali do většího bytu. Náš starý byt byl v domě, kde většinu sousedů tvořili důchodci. Byli milí, zdvořilí. Tam se toto nemohlo stát. I naše láska s manželem jako by tam kvetla.

A tak jsem nedávno výjimečně nezměnila směr chůze, když jsem viděla souseda, který ke mně přicházel po chodníku. Vyhýbala jsem se mu řadu týdnů, ale scény nad námi neustávaly. Šla jsem svému sousedovi vstříc.

„Dobrý den, krásná paní sousedko,“ křenil se na mě.

„Dobrý, potřebuji s vámi mluvit,“ odsekla jsem.

„Můžeme si sednout někde na skleničku?“ nabídl se. Byla jsem výjimečně sama, protože Petra hlídala má maminka.

„Ne, vyřídíme to tady,“ řekla jsem. A vysvětlila jsem tomu muži, že sympatie musí sdílet a nemůže si je brát bez souhlasu druhého.

„Víte, nelíbí se mi, když se s manželkou hádáte a vyslovujete mé jméno. Nepřeji si, abyste si mě brali do úst. Nikdy jsem s vámi nic neměla a mít nebudu. Jsem vdaná ženská, mám své děti a nechci vás,“ vysvětlovala jsem sousedovi rázně.

„Třeba změníte názor. Mé manželství jde do háje a myslím, že bychom si mohli rozumět. Jsem Karel,“ podal mi ruku.

„Zůstaňme bez oslovení jménem. Budeme si vykat, zdravit se jen jako sousedé. Názor nezměním. A pokud hádky a narážky na mě neustanou, budu nucena vše hlásit jinde. Ať mi pomůžou úřady,“ řekla jsem. Byla jsem sice přísná, ale nenechám si rozbít manželství kvůli muži, kterého prakticky neznám. Nezahodím víc, než dvacet let za hlavu. Dobře jsem si uvědomovala, že bych sama péči o děti nezvládla. Příspěvek od státu by mi nestačil na to, abych uživila nás tři, do práce nemůžu kvůli péči o staršího syna. A co teprve, až mladší syn začne dorůstat? Ve škole je šikovný. Co když bude chtít studovat? Kolik dnes stojí školy? Nemůžu se spolehnout na to, že by částečnou péči převzal muž, který takto nemocné dítě nemá. Vždyť někdy i vlastní otcové utíkají od rodiny, když se narodí dítě s postižením. Můžu být svému muži vděčná za to, že vydržel a je mi oporou.

Ten večer se hádka v bytě nad námi nekonala. Slyšela jsem sice, že sousedé o něčem rokují, ale nehádali se.

Večerní pořad v televizi mi unikl, protože jsem ostražitě hlídala, kdy „to“ začne. Nezačalo. Sousedé se dokonce udobřili, začali se vodit za ruku a kdykoli je vidím, tak cukrují a oslovují se „miláčku“. Už se jim nevyhýbám. Prostě když je vidím, odpovím na pozdrav, a jdu dál. Soused se chová, jako by mě neznal, a sousedka se začala culit místo něj. Já si ale tu rodinu držím od těla a jsem ráda, že jsem díky ní nepřišla o manželství.

Naopak, uvědomila jsem si, co mám v manželovi a občas uspořádám večeři při svíčkách, při které se snažím svému muži vyznat lásku.

„My něco slavíme?“ ptal se ze začátku.

„Ne, nic. Jen to, že jsme spolu, máme se rádi a je nám všem spolu dobře. Podívej, jaké máme pěkné děti,“ odpovím, a jsem šťastná. Manžel si zvykl a naše manželství jako by také pookřálo.

Nikdy nevíte, kam se přestěhujete. Byt může být krásný a okolí neméně pěkné, přesto jsou důležití především lidé…


čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Hezký příběh,rozum zvítězilSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Hezky napsaný příběh. A dobře jsi to vyřešila.SmajlíkSmajlík
S tím sousedem bys žádné štěstí neudělala.
Obrázek uživatelky
profil
někdy člověk neví, co mu osud přichystá
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles