Ztracená láska

Před 10 lety jsem se seznámila s mou největší láskou - Karlem.

Náš vztah působil víceméně přátelsky. Já ho měla více ráda než on mě. To bylo jasný. Pro něj jsem byla šikovná ženská po všech stránkách, ale cizinka. Často mi to připomínal, styděl se za mě na veřejnosti, silou mocí chtěl, abych mluvila česky... A já to ostatně i zvládla, moc jsem se o to snažila. Vytknul mi všechny mé nedostatky bez výčitek - někdy i šetrně, a já všechno po čase plnila dle jeho představ...

Já byla rozvedená, on byl rozvedenej. Žil s matkou, která se o něj starala se vším všudy jak o malé dítě. Mockrát jsem u nich přespávala, mezi námi hrála hlavní roli chemie.Tu si se mnou nemohl vynachválit. Vážnej vztah jsem nechtěla, nehledala a takhle nám to vyhovovalo. Dlouho jsme spolu jakože - chodili. Postupem času jsem zjišťovala, že rád i jiné ženské, fandil automatům a hospodám. Nebyl stoprocentní, ale já ho měla stejně ráda.

Hodně mi připomínal mého tátu, kterej je už nebohej a podobou mého staršího bráchu... Asi i proto jsem byla do něj blázen. Po prvé jsme se rozešli po dvou letech, pak jsme se smířili a opět rozešli,  po několikáté. Ostatně jsem odjela pracovat do zahraničí na delší dobu a náš vztah - poměr - úplně vyhasnul, ztratil se v nedohlednu. Za celá ta léta jenom někdy nějaká  esemeska. Nikdy si mě dostatečně nevážil, všechno si uvědomil až po letech, o co přišel... Několikrát se esemeskou zmínil, že prý jsem byla a i jsem dobrá bojovnice, a že jsem byla ze všech jeho žen ta nejlepší. Ale už je pozdě, nejde to vrátit zpátky. Mám ho sice pořád ráda, ale já se musela vrátit na místo svého bydliště. Dálka nás odcizila.

Často na něj myslím, vzpomínám. Kdoví, jestli i on si na mě vzpomene???

Doposud jsme oba v kontaktu, ale jenom občasnou esemeskou. Byla to moje jediná nenaplněná láska. A co já???

Zůstaly mi jenom vzpomínky.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10