Houpací křeslo aneb rozvod manželů Kučerových

To bylo tenkrát, kdy se manželé Mirka a Jarek Kučerovi rozváděli. Za patnáct let manželství si nastřádali celkem slušný majeteček, a tak se předpokládalo, že majetkové vyrovnání nebude bez problémů. Ale manželé se dohodli celkem rychle. Mirka už měla nového přítele, který bydlel v pěkném baráčku, a tak o byt 3+kk nestála.

Jarek byl rozhodnut, že půjde k mamince. Maminka se o Jarka postará. Bude mu vyvařovat, prát i žehlit a on nebude mít žádné starosti. A tak byt prodají a peníze si rozdělí. Kučerovi měli dvě auta, proto si každý vezme jedno. Mirka protestovala, že její autíčko je menší, starší a celkově levnější, a tak se jako dorovnání účtu domáhala pračky a ledničky, s čímž Jarek souhlasil. A došlo na obývák. „Televizi i ty tvé hrozné bedýnky si vem. Můj Pavel má lepší,“ pronesla Mirka na účet hifi věže a obstarožní televize. Jarek nic nenamítal.

Mirka si za to vybrala mikrovlnku, nádobí a sklo po své mamince. Ve stejný okamžik se oba zahleděli na houpací křeslo, postavené u balkónu. „To si beru já! Má maminka v něm ráda sedávala, když ještě žila,“ pronesla Mirka, a aby přidala svým slovům na vážnosti, popotáhla na důkaz žalu nad ztrátou maminky. „To jsem kupoval já! Já ho chci!“, odvětil Jarek.

„Komu jsi ho ale koupil? Mně, nebo sobě?“, připomněla Mirka, jak před dvěma lety přitáhl její choť neforemné houpací křeslo do bytu. Mirka ho nechtěla, protože křeslu musel ustoupit velký fíkus, který naopak měla ráda, a Jarek jí řekl, že křeslo jí pomůže od bolesti zad. Nebyla to pravda. Naopak, po sezení v křesle se cítila ještě víc rozbolavěná. Křeslo si ale oblíbila její maminka, která již zemřela, a tak se ho nyní nehodlala vzdát. Považovala by vzdání se křesla za pohanění piety spojené s její hodnou maminkou. To buď Jarek tušil, nebo prostě křeslo chtěl, a šel do boje. Nemínil se křesla jen tak vzdát. A nyní poslyšte, jak jsme my ženy moudré:

Manželé stáli uprostřed obývacího pokoje jako dva soci na kolbišti. Pan Kučera chytl křeslo z jedné a paní Kučerová z druhé strany. Kdyby mohly pohledy zabíjet, ležely by uprostřed obýváku zatím ještě manželského páru, dvě mrtvoly. Ležely by tu svorně a o nic by se už nehádaly. Ale takto? Paní Mirka vzkřikla svou fistulí: „Pusť ho!“
Pan Kučera klidně odvětil: „Nepustím.“
A tak se tito dva dospělí lidé začali přetahovat o kus humpoláckého nábytku, který možná ani jeden ve skutečnosti nechtěl, ale oba chtěli svou neústupností znepříjemnit život tomu druhému.
Pan Jarek si dobře uvědomoval, že bude mít problém křeslo u své maminky, která má domeček přeplněný kytičkami, vůbec umístit. I paní Mirka věděla, že k jejímu příteli Pavlovi se už křeslo nevleze. A tak se rozhodla na křesle vydělat.
„A co mi dáš, když ti křeslo nechám?“, zeptala se.
„Dám ti gauč!“, rozhodl se pan Jarek okamžitě.
„A co s gaučem bez křesel?“, ptala se Mirka.
„Tak si vem i křesla,“ řekl Jarek zase.
Paní Mirka chvilku přemýšlela. „Ale sedačka je starší, než houpací křeslo. Nezapomeň, že má maminka, než zemřela, seděla naposledy právě v houpacím křesle. S tím křeslem jako bych ti dala maminku,“ řekla paní Mirka.
Pan Jarek se zarazil. Co by ta ženská ještě chtěla? „Vem si koberce. Ten kusový je úplně nový, lněný, a k tvému Pavlíčkovi se jistě bude hodit,“ přidal k sedací soupravě ještě veškeré koberce, z nichž právě ten nový kusový mnohokrát převyšoval hodnotu onoho křesla.
Ale Mirka se nehodlala vzdát. „Dej mi ještě mrazák. Stejně ho nepotřebuješ. Vařit neumíš a tvá matka mrazáky má.“
A tak k sedací soupravě a kobercům přibyly ještě fungl nový mrazák, manželská dvoupostel, lustry z celého bytu, kuchyňský robot a další spotřebiče. Paní Mirka měla dávno spočítáno, že se jí směna pořádně vyplatila. Vše manželé sepsali a pan Jarek si záhy uvědomil, jak prohloupil.

Když se ale po velké šarvátce chtěla paní Mirka unavená usadit právě do onoho prohraného houpacího křesla, přiběhl pan Jarek a křeslo jí vyfoukl zpod zadku. Jeho choť se mu skoulela k nohám tak nešťastně, že si při pádu pochroumala obě ruce. A kdo se měl nyní o zraněnou Mirku starat? Její nový přítel Pavel byl služebně v Německu na několik měsíců. A tak péči musel převzít Jarek.

Během měsíčního léčení své choti se Jarek pod dohledem naučil částečně vařit. Dokonce začal prát, žehlit a dělat domácí práce, které nikdy nevykonával. A kupodivu v nich našel i zalíbení! A že byl tak starostlivý, manželé si nakonec rozvod úplně rozmysleli. Stáhli žádost o rozvod a dnes, dva roky po sporu o křeslo, vedou krásný, harmonický a spokojený rodinný život.

Houpací křeslo dodnes stojí v jejich obýváku, jako vzpomínka na Mirčinu maminku i na to, že už dávno mohli být rozvedeni…