Cesty do spřátelených zemí před r.1989 má pokračování

Na Slovensku jsme se projeli na vorech po horské divoké řece Dunajec. V Polsku jsme se mohli podivovat kráse Vysokých Tater z nového úhlu, navštívili jsme svérázné Zakopané, potom solné doly s muzeem ve Veličce. Nezapomenutelné a tísnivé dojmy vyvolala exkurze do Osvětimi, nacistického vyhlazovacího koncentračního tábora. Všechna přečtená či viděná fakta o této továrně na smrt nikdy nemohou nahradit pocity, když procházíte táborem osobně. Kremační pece, baráky, hromady věcí patřící konkrétním lidem, nejen dospělým, ale i malým dětem ... Je nepochopitelné, že se o hrůzných statistikách z druhé světové války pochybuje.

Krása Krakova, jeho historických staveb, královského hradu Wawel, kde byli korunováni polští králové až z 30. let 18. století nám alespoň malinko zvedla náladu. Ostatně právě historická část města je zahrnuta do světového dědictví UNESCO.

Cesty k Jadranu jsem absolvovala letecky i autobusem, první setkání s mořem, opomenu-li jen krátký pohled na šedé vlny Baltu ve Finském zálivu, bylo, jak už to u suchozemců bývá, ohromující. Ostatně už z letadla bylo vidět, že Jadran je opravdu tak modrý jako na barevné pohlednici.

Do Bulharska k Černému moři jsme cestovali s dvěma dětmi autem. Znamenalo to vézt bytelný stan, plynový vařič, spoustu proviantu.

Náš žigulík neměl klimatizaci, ale byli jsme mladí a veškeré nepohodlí z dlouhého cestování přes Rumunsko překonaly dny u moře. Jednu noc jsme dokonce spali v kukuřičném poli. Když se řidiči zachtělo čerstvé kávy, zastavili jsme v liduprázdné krajině u skupinky stromů, hledali jsme stín. Jenže sotva jsme vystoupili z auta a vytáhli vařič, jako ze země kolem nás vyrostla skupinka hodně snědých výrostků, tak jsme raději kávový dýchánek odložili na neurčito a rychle odjeli.

.

Vzpomínám si, že zatímco osazenstvo našeho stanu v mezinárodním a dobře vybaveném kempu  Kraněvo kousek od Albeny spalo na otevřeném spacáku téměř neoděno, mně byla vždy po půlnoci ukrutná zima, i když jsem ležela v zavřeném spacáku a na sobě všemožné teplé oblečení. 

U nás v Československu se v té době nedalo sehnat ani dětské bavlněné tričko, tak jsme synkovi koupili nejen tričko s potiskem pejska, ale i košilky s dlouhými rukávy.

Protože se mně těch zážitků vynořuje z paměti pořád víc a nemají žádný řád /nemám ani koncept, natož pevnou osnovu!/, tak přestanu. Jsem ráda, že jsem stihla zažít docela dost.

Prababka - čtenářka
ChytráŽena.cz