8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Úterý 30.04. 2024
Dnes má svátek Blahoslav
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Co vyroste z našich dětí?

25. 06. 2010 | Výchova

V poslední době kolem sebe stále slyším křik na téma výchovy dětí a na to navazující úpadek celé společnosti. Stále se řeší, jak se rodiče svým potomků nevěnují a následkem toho jsou děti nevychované, drzé, někdy až zlé a vyrůstají z nich lidé, kteří se zajímají jen sami o sebe.  Je ale pár věcí, které mi do tohohle pohledu na dnešní rodiče vůbec nesedí.

Tak v první řadě. Já mám kolem sebe samé rodiče, kteří odsuzují odkládání dětí k televizi a počítačům, kroutí nad tím hlavou a sami se pro své děti mohou přetrhnout. Děti chodí do kroužků, učí se lyžovat, plavat, případně chodí do divadla a to už v mateřské škole. Rodiče své ratolesti vozí na výlety, čtou jim knížky a dojatě sledují každý jejich „výkon“. Přiznávám se, že já si ze svého dětství takovou péči nepamatuji. Jednou dvakrát do roka se vyrazilo na nějaký výlet a jinak nás rodiče vypouštěli na zahradu, kde jsme si hráli se sousedy a dohlíželi na nás jen z balkónu. Když jsem byla starší, vzala jsem kolo a šla si hrát na ulici s kamarády ze sousedství (samozřejmě to už je v dnešním provozu zhola nemožné).

Když mě chtěla maminka zkontrolovat, zakřičela z okna do okolí a já se za chvíli na kole přiřítila pod okno, jukla jsem na ni a zase jsem vyrazila zpět … Když bylo ošklivé počasí a nebyli k dispozici kamarádi, zalezla jsem si někde s knížkou, sedla si k televizi nebo se pletla mámě pod nohy a snažila se ji uprosit, aby si se mnou šla zahrát nějakou hru (častěji jsem neuspěla, než uspěla). Rozhodně si ale pamatuji, jak mě táta cepoval, když jsem pozdravila moc potichu a maminka mě učila, že za všechno mám hezky poděkovat, protože i ten koláč, dal dost práce. Stále jsem ale věděla, že mě rodiče milují. Na základní škole jsem patřila mezi ty největší „slušňáky“ a dodnes se přátelím se svou třídní učitelkou, která tvrdí, že ve mně mívala ve třídě často oporu.

A tak se mi někdy zdá, že dnešní společnost je odrazem spíš přílišné péče věnované našim dětem než naopak. Naše děti jsou zvyklé, že jsou středem vesmíru, že se všechno točí kolem nich, že se rodiče mohou přetrhnout, aby nedej bože dítěti  něco neuniklo, aby nebylo mezi spolužáky za hlupáka, protože se neumí postavit na lyže apod. Navíc ačkoli si stěžujeme, jak málo máme peněz, máme stále dost peněz na to, abychom svým dětem kupovali hromady hloupostí, které jim sice na chvíli rozzáří oči, ale brzy skončí v koutě na obrovské hromadě starších hraček nebo věcí (ale sama uznávám, že tomu rozzářenému pohledu se jen těžko odolává). Nemohu neporovnat se svými vzpomínkami. Pamatuji si, když se u nás objevily první panenky typu Barbie (rozhodně ne originální Barbie, ale takové ty vypelichané, co měly místo čelenky do vlasů proužek igelitu :p), moc jsem si jednu takovou přála. Jednou se panenka objevila i v našem obchodě. Jak já jsem plakala, že mi ji maminka nekoupila (mám pocit, že tenkrát uronila slzičku i máma, že mi nemůže splnit přání, nebylo u nás totiž rozhodně na denním pořádku, abych plakala kvůli věci, kterou nemohu mít). Rozhodně si ale nemyslím, že by mému charakteru tehdejší zklamání jakkoli uškodilo.

Další kapitolou sama pro sebe je určitě přístup rodičů k učitelům. Moje holky zatím do školy nechodí, takže nemohu soudit, jak to jednou budu vnímat já. Za to jsem slyšela vyprávění o mamince, která řekla paní učitelce, že nebude své dceři nakazovat chovat se méně drze, protože chce, aby se dcera naučila prosadit. Mamince moc přeji, aby z dcery byl vedoucí pracovník, protože v opačném případě bude trpět pod nadvládou „nesnesitelného“ šéfa a se svým drzým přístupem bude záhy propuštěna z každého zaměstnání … (a nedej bože, kdyby se jednou z holčičky stala učitelka a narazila na maminku s podobným přístupem).

A poslední věc, která mě v tomhle ohledu napadla, jsou tresty. V poslední době se u nás rozmáhá „americký“ styl výchovy (opravdu chceme, aby po sobě naše děti začali ve školách střílet?).  Zdá se mi, že se přestalo rozlišovat mezi týráním dětí a výchovou. Jsou děti, které nemusíte za celý život vůbec uhodit, a přesto to budou děti velmi hodné a poslušné. A pak jsou děti, s kterými to jinak nejde a pokud byste v jejich výchově nepřistoupili na občasné plácnutí přes zadek, rychle by vám přerostly přes hlavu. Každé dítě je prostě jiné a na každé působí něco jiného. Názor, že tělesný trest je selhání rodiče zcela nesdílím. Pokud rodič praští dítě z bezmoci a ve vzteku, pak je to pravda. Ale pokud rodič plácne dítě s rozmyslem v okamžiku, kdy vidí, že nic jiného už prostě neplatí, pak je to trochu něco jiného. Když byly mé dceři asi tři roky, utíkala mi ve městě a na volání, aby se zastavila, nereagovala. Doběhla jsem ji a plácla přes zadek. V ten okamžik se do mě pustil kolemjdoucí pán, že děti se bít nemají. Já se na pána otočila a řekla jsem mu, že má samozřejmě pravdu. Je přeci lepší nechat dítě přejet autem, než mu dát párkrát na zadek, aby vědělo, že v tomhle prostě mámu musí poslechnout. Moje holky jsou bité výjimečně, ta mladší navíc, když dostala přes zadek, propukla v záchvat smíchu – zdá se mi po tom jakékoli bití drobátko kontraproduktivní: D. Pokud se ale rodič bude muset bát postihu, za potrestání dítěte (a prosím nepleťte sem týrání dětí, to je prostě něco zcela jiného, přeci nelze porovnávat občasné plácnutí dítěte a dítě, které mívá často tělo plné modřin apod.), pak budou z našich dětí vyrůstat čím dál větší grázlíci, kteří budou přesvědčeni o své důležitosti a nepostihnutelnosti. Budou si myslet, že si mohou dovolit naprosto cokoli. A v tomto okamžiku musím znovu říct, že velmi lituji učitele, kteří v dnešní době sami nemohou nic a často nemají zastání už ani v rodičích.

V životě je třeba ve všem nalézt rovnováhu a platí to i o míře s jakou se věnujeme našim dětem. Děti musí vědět, že je rodiče milují a jsou jim oporou. Ale myslím si, že pokud maminka nebo tatínek jednou za čas vybuchnou nebo se odmítnou dítěti věnovat, nic tak strašného se nestane a dítě to přijme a nejspíš se i z takové situace naučí něco potřebného pro život.  


KatyRZ - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10


Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
ked ono aj prostredie dokáže veľa,,,ale základ je vo výchove predškoláka
Obrázek uživatelky
profil
Absolutně sdílím stejný názor s KatyRZ a to ve všech směrech,které popsala.Pokud rodiče chtějí,aby je jejich děti respektovaly,je nezbytné vymezit hranice.Naše děti zkouší,kam až můžou zajít a je jen na nás co všechno a jaké chování připustíme.Benzuzi
Obrázek uživatelky
profil
Musím dát autorce za pravdu. Mému synovi je sice jen 14 měsíců, ale už teď ví, co má a nemá dělat. A když už poněkolikáté neposlechne a opět nám rozbije žaluzii, tak mu prostě přes zadek dám. Má tam plínku, takže nic necítí, ale moc dobře ví, že něco provedl. O zdravení a děkování sice taky nic neví, ale učím ho to pořád dokola. Pozdravit už občas dokáže a děkovat zvládne taky určitě brzy. A americkou výchovu ať si nechají v Americe.
Obrázek uživatelky
profil
Naprosto souhlasím s autorkou článku. Kéž by maminek a vůbec rodičů s tímto přístupem bylo více. Protože co je platné, že budu mít slušně vychovaného synka a za rohem, až půjde ze školy, si na něj počká několik stejně starých grázlíků a zmydlí jej, protože slušňáctví je trapárna. A že některé děti umějí být opravdu strašlivé zlé a ubližují svým spolužákům. A to jsem se s tím setkala už i ve školce. Nejdřív by potřebovali převychovat rodiče takovýchto dětí.
Obrázek uživatelky
profil
to na obsahu a smyslu článku nic nemění...nikdo nejsme neomilný ...Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles