Jak jsem málem přišla o bratra

Ráda bych se s Vámi podělila o osobní příběh, který má naštěstí dobrý konec, ale zpočátku to tak vůbec nevypadalo.

V sobotu 2. května jsem se v 17 hod. večer už pomalu chystala domů z docela náročně služby a najednou mi zvoní telefon. Taťka mi volá a brečí, že se stalo něco hrozného. V první chvíli mě napadlo, že se něco stalo babičce, přece jen má už svůj věk. Ale omyl. Můj bratr prý měl úraz, byli s klukama lézt na skalách na Slovensku a jemu prý spadl na hlavu kus skály. První věc, která mě v tu chvíli napadla bylo, jestli žije.

Prý ano, ale taťka vůbec nevěděl, v jakém stavu je, jak moc je to vážné, jestli to přežije a pokud ano, jaké budou následky. Domluvili jsme se, že se za ním zítra rozjedeme  a zjistíme více. Když jsem zavěsila, nebyla jsem schopná vůbec ničeho, jen jsem brečela a uvažovala, jestli se mi to všechno jen nezdálo. Zavřela jsem sesternu a utíkala za kolegyněmi na novorozenecké oddělení, kterým jsem se tam zhroutila do křesla a po chvíli, kdy jsem už byla schopná trošku mluvit, jsem se jim svěřila, potřebovala jsem se v tu chvíli  o to s někým podělit. Když jsem se alespoň navenek lehce uklidila, začala jsem shánět, kdo by za mě vzal druhý den službu, protože jsem nevěděla, jestli brášku neuvidím naposled a jet za ním pro mě bylo v tu chvíli hrozně důležité. Po absolvování asi 30 telefonátů jsem nakonec v 9 hodin večer sehnala náhradu a mohla jet.

Druhý den ráno, po probdělé noci plné slz, mě rodiče vyzvedli a vyrazili jsme na Slovensko. Když jsem viděla mamku, která vypadala těsně před zhroucením a taťku, který jen s posledním kouskem sebeovládání nebrečel, najednou se ve mně, ani nevím kde, vzala síla na utěšování. Vnitřně jsem tomu vůbec nevěřila, ale navenek jsem je i sebe začala chlácholit, že to bude určitě dobré, že bude bráška v pořádku a že není možné mít tolik smůly najednou ( neměli jsme totiž letos moc šťastné období, tchán zemřel na nádor na mozku, zemřela mi babička a já do toho ještě prodělala zamlklý potrat).

Po příjezdu do Žiliny, kde byl bratr hospitalizovaný, jsme byli docela v šoku. Nemocnice už zvenku vypadala, že se každou chvíli sesype, a představa, že se tady starají o mého těžce zraněného brášku, byla hrozná. Když jsme našli neurochirurgické ARO, klepali jsme se všichni 3, ale musím říct, že sestřička, která nám otevřela, byla moc milá a ochotná. Převlékli jsme se do sterilních plášťů a to už jsem zdálky poznala brášku... Ležel tam nehybně s ovázanou hlavou, bledý, napojený na dýchač a spoustu jiných přístrojů, ale žil a to pro mě bylo v tu chvíli podstatné. Ujal se nás ošetřující lékař, který nám řekl, že brácha prodělal operaci mozku, měl vnitřní krvácení do mozku a několik zlomenin lebky a že ho udržují v umělém spánku. Mamka nebyla schopná mluvit, jen brečela a hladila brášku po ruce, my s taťkou jsme se snažili dostat z lékaře co nejvíc informací a hlavně prognózu do budoucna. Tou nás ovšem moc nepotěšil.

Řekl nám, že bratr je zatím stabilizovaný, ale že neví, jak moc je mozek poškozen, jestli nenastanou komplikace a že prognóza je podle něj velice nejistá. Chvíli jsme u bráchy postáli, hladili ho, mluvili na něj, říkali mu, ať bojuje, brečeli, mlčeli... a v hlavě se mi odehrávaly miliony myšlenek od těch nejvíc pesimistických až po ty alespoň trošku optimistické.

Po cestě domů jsem se snažila mamku přesvědčit, že to bude dobré, že je brácha mladý, silný sportovec a že je bojovník, který to zvládne. Ve mně se odehrávaly rozporuplné myšlenky, jedna část uvnitř mě věřila, že to brácha zvládne, druhá si říkala, že si nedokážu představit, že už s ním nikdy nepromluvím, že bude třeba postižený, nebo že zemře ..., že už to prostě nebude on.

Takhle jsme za bráchou jezdili každý den, 4 hodiny cesta tam, 30 minut u něj a pak hned  4 hodiny cesta zpět. Bylo to náročné nejen psychicky, ale také fyzicky. Do toho ještě každý den přibývaly komplikace jako další operace mozku, odstranění části lebky, zvýšení nitrolebečního tlaku, horečky, špatné krevní testy, poškození slinivky, bráška byl každým dnem čím dál víc oteklý, ruce a nohy měl 4x širší…prostě pohled to byl čím dál horší a naděje ve mně slábla, i když navenek jsem se pořád snažila přesvědčovat rodiče, že to bude určitě dobré.
Po asi 14 dnech od úrazu nám lékaři oznámili, že bude nutné převézt bratra do Ostravy, protože už 3 dny mají pokažené CT, které je jedinou kontrolou, kterou se dá zjistit stav mozku.
Začala dlouhá jednání s pojišťovnou, u které měl bratr připojištění. Jenže tady taky nebylo nic jednoduché, pojištění bylo jen základní, převoz vrtulníkem se na ně nevztahoval a bratr nebyl schopný převozu sanitkou. Takže naše vyhlídky byly takové, že buď bratra necháme převézt na své náklady, přičemž vrtulník by stál 500 000 jen na hranice s Českou republikou, nebo ho necháme vézt sanitkou, ale tím ohrozíme ještě více jeho zdraví. Naštěstí v nouzi nejvyšší nám pomohla spousta lidí. Kamarádka od brášky má rodiče u letecké záchranky a Ti se sami angažovali a domluvili to s revizním lékařem, že vzhledem k poruše CT je bratr ohrožen na životě, a revizní lékař schválil převoz vrtulníkem, hrazený pojišťovnou. Ve chvíli strachu o život bratra jsou sice peníze až druhořadá věc, ale zadlužit rodiče do konce života a ještě s vyhlídkou, že třeba bratr bude postižený a jeho péče bude stát další obrovské peníze, tak v tuto chvíli jsme byli nesmírně vděčni za každou pomoc a podporu.

Asi 3 dny před domluveným převozem začali bratra pomalu probouzet z umělého spánku a nám řekli, že do 24 hodin by se měl začít probírat ... jenže uběhly 3 dny a bratr pořád spal. Pak nám jeden ,,milý‘‘ pan doktor řekl, co bychom chtěli, že se taky nemusí probrat vůbec a pokud se probere, že kdo ví, kolik částí mozku je poškozeno, prostě jednání hrozné a arogantní. Mamka se z toho zase zhroutila, že se bráška neprobírá a kdo ví, jestli se probere.
Obrat nastal, když brášku převezli do Ostravy. Byla jsem zrovna v práci, když mi mamka volala, že má pro mě skvělou zprávu, že jsou na návštěvě u bráchy, že má otevřené oči a dívá se na ně. Prý se začal probírat po cestě ve vrtulníku, jak jsme se později dozvěděli od lékařů. V tu chvíli jsem byla hrozně šťastná, i když nebylo vůbec vyhráno. Hned po práci jsem za bráškou honem běžela a vidět jeho otevřené oči byl tak nádherný zážitek, i když se zatím nehýbal, a i ty oči se dívaly skrz mě.  Od lékařů z Ostravy jsme se později dozvěděli, že v Žilině dostával bratr hrozně silné utlumující léky, po kterých se mohl budit i týden, takže strašení lékaře na Slovensku bylo dost neprofesionální a nám by ušetřilo dny stresu a strachu.

Po probírání začal bratr postupně hýbat nohama, pak rukama, postupně začal sám dýchat, i když bylo nutné provést tracheostomii. Otoky postupně ustupovaly, pak jsme se dozvěděli, že to byla chyba opět lékařů na Slovensku, kteří ho doslova přelévali infuzemi, a nebyla to chyba jediná. Opravdu jsme si oddechli, když jsme měli bráchu blíž a hlavně v rukou opravdových odborníků. I když v Žilině díky jednomu excelentnímu neurochirurgovi bráchovi zachránili život, nebýt jeho operatérských schopností (je prý vyhlášený odborník a bratrovi prováděl obě operace mozku),  kdo ví, jak by to dopadlo.
Pak se v období několika týdnů bratrův stav neuvěřitelně zlepšoval, i když jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli bude úplně v pořádku, protože nemluvil, byl v prvních týdnech mnohdy agresivní, ale to prý je normální reakce u všech takových pacientů.

Když už si začal uvědomovat, kdo je a kdo jsme my, začal se na nás usmívat a postupně se i rozmluvil, i když to mu trvalo nejdéle, byla jsem nejšťastnější člověk na světě.

Dneska je brácha úplně v pořádku, místo části lebky má umělou náhradu, zůstala mu jen malá jizvička po tracheostomii a já jsem opravdu každý den vděčná, že to takhle dopadlo. Mamka mi pořád říká, že nebýt mě, asi by to nezvládla, ale jen já vím, že to, co jsem tvrdila navenek, jsem si ve skutečnosti nemyslela, i když v koutku duše jsem se pořád přesvědčovala, že přece nemůžeme mít takovou smůlu, a že to musí dobře dopadnout.

Dnes je to zhruba půl roku od této události a pokaždé, když si na to vzpomenu, mám slzy v očích. Nechtěla bych nic podobného už nikdy zažít, ale je pravda, že jako rodinu nás to hodně stmelilo, bratr si začal víc vážit rodiny jako takové, moji rodiče si začali víc užívat života, a já si uvědomila, jak moc je mám všechny ráda a vážím si každé chvilky, kterou s nimi můžu být. Máme taky všichni o sebe vzájemně větší strach, ale s tím už nic nenaděláme.  Moc mi také pomohl manžel, který byl pro změnu oporou zase mně, a u kterého jsem čerpala sílu na to být podporou já rodičům.