Je taková doba

Vyučila jsem se obchodnicí a ihned, co jsem dostala výuční list, jsem nastoupila na úřad práce. Ihned po 2 měsících jsem práci sehnala jako "hosteska".  Má práce spočívala v zapisování návštěv a starostí o klíče a pomáhala jsem na vrátnici zapisovat auta. Ze začátku, i když se to nezdá, toho bylo pro mě hodně.

Naučit se všechna jména, ještě znát všechny řidiče, a pořád měnili nařízení. Ale po nějaké době jsem se vše naučila a pak ta nová nařízení šla do hlavy rychleji. Protože jsem byla bezdětná, byla jsem první na řadě s přesčasy. Jelikož se všichni pořád na něco vymlouvali, a já byla mladá a hloupá, tak jsem byla v práci skoro pořád. Časem jsem zaskakovala i na podatelně, pak na dispečinku. Mně to celkem nevadilo, neměla jsem co na práci. Bydlela jsem ještě u rodičů. Jen mi vadilo, že když jsem potřebovala na ruku já občas, tak zrovna nikdo nemohl.

Časem jsem povýšila na dispečerku PCO. I tak jsem chodila na brigádu na vrátnici a na podatelnu. Ale už jsem chodila jen lidem, co mi jdou na ruku. Samozřejmě ta druhá polovina mě za to neměla ráda, že už nejsem tak "hloupoučká" (jak jsem zaslechla jednou nechtěně při střídání).  Ze začátku jsem to měla opravdu těžké, protože nejsem "loktařka" , ale člověk se časem naučí všelicos. Pracovala jsem tam 8 let. Najednou změnili jméno firmy a všichni jsme museli podepsat novou smlouvu s 3měsíční zkušební dobou. Nelíbilo se mi to ani trochu, ale po podepsání mi bylo oznámeno, že moji funkci ruší.

Dobrý tah udělali, aby firma ušetřila. Funkci dispečerky prováděly 4 ženy. Já byla jednou z nich. 2 měly práci jistou, ty věděly, že je přeloží, ale já a ještě jedna jsme nevěděly nic. Zeptala jsem se, zda budou mít pro mě práci a bylo mi sděleno, že se nemusím bát, že mají. Když už uběhly 2  zkušební měsíce,  tak jsem se přišla opět zeptat. A to mi bylo sděleno, že práci pro mě nemají. Bylo mi hrozně, připadala jsem si jako odkopnutej pes, kterého nikdo už nechce. Žádná motivace a jen vše pro firmu, pro lidi nic.

Druhý den, co jsem se dozvěděla, že práce nebude, jsem šla k doktorce a vše jí řekla. Přes slzy jsem nemohla ani mluvit. Na rovinu jsem řekla, že na úřad práce nechci jít a jestli by bylo možné mi dát neschopenku, že si budu hledat rychle práci. Souhlasila a já začala boj s časem. On když si to člověk nezažije, tak neví, jaký to je nápor na psychiku. První týdny byly nejhorší. To jsem  chodila a svíralo se mi srdce. Bylo mi líto, jak se mnou vymetli, ani jsem se s nikým nerozloučila. Stejně, ti, co by za to stáli, ti už tam nepracovali. A  aby toho nebylo málo, tak jsem si ještě do toho dělala řidičský průkaz.

Asi po měsíci jsem našla 2 práce, které by mě zajímaly. První byla v kosmetickém salonu jako recepční a druhá v call centru. Na recepční jsem ani nedorazila na  pohovor a prubla rovnou call centrum. Asi jsem měla štěstí a do call centra mě ihned vzali. Už mi nebylo tak hrozně a prací jsem na vše zapomínala. Práce byla lépe placená a i parta tam byla super. Jenže pak asi po roce přišel majitel firmy, že máme podepsat dodatky ke smlouvě. Na rovinu jsem řekla, že podepisovat nic nebudu. Všichni podepsali, jen já ne.

Majitel firmy přijel, aby mi nejspíš promluvil do duše. Tak jsem mu řekla, že pro mě to výhodné není. Mám smlouvu na neurčito a jsem placená na hodinu. V tom dodatku bylo psáno, že musím splňovat nějakou normu, a pokud splňovat nebudu, budu nucená odejít. Zkoušel to pořád vysvětlit, ale já si stála už za svým. Nakonec jsem to nepodepsala. A nic se nestalo. Alespoň teda doufám, že ne. Tahle doba je zlá, hodně zlá. Lidé živoří na úkor těch bohatších. Nevěřím, že tohle potrvá dlouho. Takhle se přece k nám nemohou chovat.

Zatím jsme pro ně jen nezajímavá čísla. Pořád v hloubi srdce věřím na spravedlnost, i když se mi lidé smějí. Protože ona musí být někde. Jen je složité ji najít. Hlavně si nesmíme nechat nic líbit. Pokud nechceme, nepodepisujme. Lidé mají strach, že přijdou o práci, tak raději vše podepíšou, ale já z vlastní zkušenosti vím, že ať podepíšete, nebo ne... Stejně když budou chtít, tak si vždy něco najdou. Byla jsem jediná, co nepodepsala a i přes to tam pořád pracuji. Teď jsem na mateřské. Co přijde, až se vrátím, to opravdu nevím. Ale jediné, co vím, je, že budu bojovat za svá práva. Je to na každém z vás, čím chcete být. Zda vlkem, nebo ovcí.