Moje cestování v kamionu do Turecka

S přítelem Karlem jsme se kdysi dávno domluvili na tom, že bychom mohli spolu jet ( já s ním v jeho kamionu – on je totiž řidičem toho velkého vehiclu ) a když jsme se domluvili, tak to i splnil.

Jednou v sobotu ráno, když přijel Karel domů ( myšleno do Česka ), po nutném odpočinku mi zavolal, já byla ještě v posteli, a ptá se: „ Jestli nechci jet s ním na cestu do Turecka „.

Já radostí bez sebe řekla: „ No jasně, že chci, „ ani na chvíli jsem nezaváhala, ani na minutu!!!

Řekl mně: „ Sbal si jen pár věcí - hlavně letních, protože tam už je horko, takže lehká trička, kraťasy a na nohy žabky a botasky, ty taky přibal.

U nás byla polovina dubna, počasí spíš ještě chladnější a deštivé, no hodně proměnlivé, APRÍLOVÉ.

Hned jsem se vykopala z postele, provedla ranní hygienu a převlékla se na cestu, a už jsem jen čekala, až uvidím jeho osobní auto, kterým mě zaveze ke kamionu.

Já byla nabalená a nachystaná se vším, co bylo nutné. Hlavně foťák nezapomenout!!!

Karel přijel asi za 3 hodiny od zavolání, přivítali jsme se, a už jsem jela.

Dojeli jsme ke kamionu, naložili MOJE věci a  pak jsme ještě zašli na nákup potravin v Uherském Hradišti.

Náklad byl naložený v návěsu už zaplombovaný a už jsme si to štrádovali přímo na slovenské hranice.

Už to cestování samotné v takovém autě je  zážitek pro toho, kdo tak nikdy nejel.

Já občas ano, nějaký ten autostop, ale to je krátké, a toto už bylo něco jiného.

Kabina je vysoko asi 3 metry a dostat se do ní není zrovna jednoduché.

Po stranách jsou schůdky a madla, kterými se přemístím do kabiny.

Kája měl pro mě pochopení, byl trpělivý, vše mně vysvětlil, na co jsem se ptala, ukázal mi, co jsem chtěla vidět anebo když jsme kolem toho jeli, tak mě upozornil.

Třeba na velký Dunaj v Bratislavě, o něco větší v Budapešti a obrovský v Bělehradě.

A já to vše fotila jak o život, i když něco jsem taky nestihla, protože to auto jede, a to dost rychle a není možné, aby zastavilo, kde chci nebo kde si to přeju já, takže hodně fotek nevyšlo nebo jsem je prostě prošvihla.

Bohužel, co se dá dělat.

Taky byla úchvatná příroda srbského pohoří KOPAONIK, nádherné scenérie skalistých hor a převisů.

A vůbec krásná příroda v Srbsku, mimochodem mnohem více zachovalejší než u nás, ten zpěv ptáků, kvákání žab a cvrkání cikád, to u nás tak intenzivně slyšet opravdu není.

Na druhý den jsme překročili hranice do Bulharska a přijeli do hlavního města Sofie.

I když je Sofie hlavní město Bulharska, na první pohled mně to tak nepřipadlo, chudoba je patrná skoro všude, město neměsto. A taky ty všudypřítomné  „kněžky lásky„ ,prostitutky, no jo, vydělávat se dá všelijak.

A ty opovržlivé pohledy některých lidí na nás - jako na lidi „ ze Západu „, ty se fakt nedaly přehlédnout.

Až jsem z toho dostala strach, naštěstí byl u mě Karel, s ním jsem se bát nemusela, chlap vysoký 180 cm a expert na bojová umění,  uměl je používat a nezneužil toho nikdy.

A cestovali jsme dál.

A už jsme v Turecku, tak konečně se mně splnil můj sen - vidět tuto zemi i jinak než jen jako turista z cestovní kanceláře, viděla jsem  i jiné země - Srbsko, Bulharsko a Maďarsko.

Po přejezdu bulharsko–tureckých hranic nás přivítala pravá, nefalšovaná mešita, byla krásná, bílá, asi 2 minarety - no prostě zážitek - a to byl jen ZAČÁTEK.

Istanbul nás přivítal krásným, horkým dnem. A naprostým dopravním chaosem. Zajeli jsme do celního skladu a čekali na vykládku. A já si jen tak mimochodem představovala, že se TAM A TAM podíváme. Jen jsem se kapku přepočítala tím, že nejsem na turistickém zájezdu, ale na trochu jiném výletě. Takže jsem musela respektovat „ jiná „ pravidla hry.

Nekonečné čekání na vykládku zboží, co jsme vezli a pak zase čekání na nakládku. A to vše ve vedru, dusnu a  bez možností se umýt, ne tak okoupat.

Koupání neboli sprchování bylo až v tom celním skladu nebo u benzínových pump.

Po 2 dnech čekání jsme byli naloženi monitory k PC nebo i k Tv. A jeli jsme do skladu k proclení, a tam jsem se poprvé dostala k moři; BOSPORSKÝ PRŮLIV, ale koupat se zde není možné, je to špinavá stoka. A tam jsme měli už čas se taky podívat po okolí i do města, a kolem toho průlivu se poprocházet.

Zašli jsme do města na nákup, nakoupili jsme si nějaké jídlo, maso a zeleninu, abychom si mohli něco uvařit, a taky chleba.

A taky jsem poznala zdejší kolorit.

Uvařili jsme si dobré jídélko, až se nám dělaly boule za ušima, no Karlovi určitě.

Na druhý den se vyřídily papíry k nákladu a jeli jsme domů.

Cesta ubíhala výborně, přišly přejezdy přes hranice, taky peníze na úplatky se dát musely.

Celník si o ně přímo řekl  -„ za kafe daš, „ - no tak dal, co jiného mu zbylo.

Přijeli jsme na bulharsko–srbské hranice.

A tam se objevil problém, že máme špatně vyplněné papíry „ jako bychom snad něco měli i pašovat „, to samozřejmě nikdo neřekl, ale z chování bulharských celníků to tak vypadalo.

Arogantní, povýšenecké - no prostě hnusné chování, takové jak u nás za totality.

Kamion se musel odstavit bokem, kontroloval se náklad, vyvážel se ven paleťákem, dělali to, na co neměli nárok ani právo tak činit.

Šéf Karlovi po telefonu řekl, ať to zkusí nafotit. No já měla s sebou foťák, tak jsme fotili, ale to se pánům celníkům nelíbilo. NEFOTIT! - křičeli na nás..., na mě.

Dostala jsem strach, hrozně jsem se bála, že by mně foťák i zničili, tak jsme toho nechali a raději už nic nefotili.

Byla jsem z toho hodně špatná, padla na mě deprese z toho, co bude dál, ale pořád jsme se utěšovali, že nás pustí a pojedeme dál. No bohužel nepustili a dokonce jsme museli auto ( po 2 dnech ) opustit; já si vzala jen to, co unesu a auto se zamklo, a klíče si vzal ten náčelník celníků.

Přešli jsme pěšky hranice do Srbska ( asi 2 km) a tam jsme se ubytovali v motelu a čekali, co bude dál, jak se to vyvine.

A čekali a chodili jsme po okolí, poznávali místní kolorit, lidi a přírodu.

Lidi jsou hodně milí a vstřícní, pohostinní. O něco, no o dost horší životní úroveň než u nás.

Jako bychom se vrátili o 50 let nazpět, ale ani nám to tak nevadilo, zatím jsem si to užívala.

Ale už jsem začala být nervozní, situace pořád stejná, nic se neděje, „ticho po pěšině„ , a já jak na jehlách.

Nervy jak špagáty.

Asi za 1- 2 dny u motelu zastavil český kamion, a já uviděla příležitost, jak se dostat domů.

Šli jsme se s řidičem seznámit, popřípadě se domluvit, jestli by mě vzal s sebou.

Po asi půlhodině dohadování, ( protože co si budem namlouvat, není to jednoduché dát si do auta cizí ženskou nebo vůbec člověka) že mě teda vezme.

Tak se honem sbalit, rozloučit se s miláčkem, slzy na krajíčku, a za chvíli jsem už seděla v autě a jela DOMŮ.

Cesta trvala asi 2 dny. A pan řidič byl moc hodný, dovezl mě až do Hodonína k vlaku, ještě jsem přečkala noc v autě, a ráno se už pakovala a z Hodonína jsem už jela svým směrem.

Mám zážitek na celý život, ale nelituju ničeho.