Noční můry

Sny mě baví. Ráda chodím spát a ráno se směji nad absurditami, které se mi zdají. Někdy jsou příjemné, jindy veselé, někdy depresivní...

 Ale jako malou mě dlouho strašily noční můry. Trošku mě mrzí, že nedokážu zcela popsat děj...

Vždy, když mě schvátily horečky a já šla spát, měla jsem děsivé sny. Všude bylo šedo, černo, občas hnědo. A jakoby stroje... S železnou konstrukcí. Měla jsem velmi, ale opravdu velmi nepříjemný pocit. Tento pohled doprovázela bezmoc, strach, bezpráví a neskutečné ponížení. Sem tam se v takto imagniráním snu, kde hrály svou roli pouze barvy, zvuky a pocity, objevilo něco konkrétnějšího.

Jednu věci si vybavuji. Přede mnou se objevily dva tulipány – jeden byl jasně žlutý a druhý červený. Byly jakoby nakreslené na nějaké hnědé hnusné oprýskané cihle. Tulipány představovaly určitý symbol naděje... Mohla jsem si vybrat tulipán... Chtěla jsem moc ten červený. Ale prostě to nešlo. Neustále mi někdo, nebo něco, nutil ten druhý – žlutý, který já nechtěla.

Z těchto snů jsem se budila celá ubrečená a upocená. Trvaly dlouho. Ale čím jsem byla starší, tím se jednotlivé intervaly mezi jednotlivým sněním zvětšovaly.

Jednou jsme se školou jeli do Terezína. To už bylo na střední škole. V rámci exkurze jsme vkročili do jedné místnosti. Byla to nějaká kotelna či co, a kromě velmi tmavého a ponurého prostředí, mě čekal pohled na nějaký kotel. Měl železnou konstrukci... V tu chvíli se mi úplně vybavily mé noční můry.

Od té doby se mi sen nezdál... Myslím si, že jsem zkrátka svůj minulý život skončila jako Žid v koncentračním táboře. Tím, že jsem se tam v současném vrátila, si to všechno vyřešila... Jestli to tak je, nebo je to jen moje vsugerace, nevím... Každopádně jsem moc ráda, že už se mi tyto sny nezdají.

Bohužel doteď mám jakési pozůstatky. Nemůžu slyšet pravidelné duté a tiché zvuky. Všechny ty pocity se mi v tu chvíli vracejí...