O mňoukajícím prasátku

Jako amatérští herci jsme se museli potýkat s různými problémy. Měli jsme většinou svá civilní povolání a divadlo patřilo jen k zálibám. Přesto jsme jím žili. Za dobrovolné vstupné, které většinou ani nepokrylo náklady, jsme se dvakrát týdně vydávali všanc neúplatnému dětskému publiku. Radost malého diváka nám vynahradila vše – hodiny příprav, dřinu při zkouškách a někdy i výčitky protějšků, kteří se museli smířit s tím, že mají doma herce – amatéra.

Druhým dnem jsme hráli veselou pohádku, ve které vystupovala samá zvířátka. Byl zde pejsek, prasátko, myška, kočička, medvěd, zajíc a ostatní zvířata. Představení bylo náročné na převleky, zato jsme se pořádně vyřádili hlasově i pohybově.

Představení mělo pomalu začít, ale nedorazili zatím tři kolegové. Ti představovali prasátko, myšku a kočičku. Byli jsme už nervózní, když telefonovali. Všichni tři jeli na představení jedním autem. Kvůli vážné dopravní nehodě byla silnice, kudy projížděli, uzavřena.

„Nestihneme to, musíte to odehrát bez nás,“ sděloval Radek, představující prasátko, do telefonu.

Museli jsme si rychle rozdělit jejich role. Já hrál pejska a musel jsem vzít také prasátko a kočičku. Má kolegyně Jana, představující lišku, si vzala ještě myšku. Ostatní kolegové si žádnou z rolí nemohli vzít, protože byli zároveň na jevišti s danými zvířátky.

Pohádka nebyla dlouhá, mně se ale zdála nekonečná. Vždy jsem odehrál svou roli pejska a utíkal jsem do zákulisí převléci se do kostýmu prasátka nebo myšky, podle toho, kdo byl zrovna na řadě. I Jana se zapotila. Museli jsme zároveň vydávat příslušné zvuky. Jana jako myška pískala, ale jako liška si od imitace zvuků odpočinula, zatímco já střídavě chrochtal, mňoukal a štěkal či vrčel. Jednou se mi stalo, že jsem jako pejsek vyběhl na jeviště a zbyl mi na zadku dlouhý umělý kočičí ocas. Kočička měla navíc na konci ocásku uvázanou červenou mašli. Štěkal jsem a hrál roli psa, pečlivě schovávajícího ocásek za sebou. Děti si ničeho nevšimly.

Celý zpocený jsem utíkal po scéně psa do zákulisí, rychle jsem se vsoukal do růžového kostýmu prasátka a vyšel jsem na scénu. A tu jsem jako prase promluvil: „Mňau, lištičko….“ Můj monolog pokračoval, ale nebyl moc slyšet, protože ho přehlušil smích publika. Děti si všimly přebreptu.

Představení jsme dohráli. Byl jsem unavený mnohem víc, než kdy jindy. Na sobě jsem měl ještě kostým prasátka a ovíval jsem se umělým kočičím ocáskem s mašlí, když na dveře zadní místnosti, která nám sloužila jako kostymérna, někdo zaklepal.

Byli jsme zvyklí, že nám po představení přišel občas někdo poděkovat. Jako ochotníci jsme divákům ušetřili spoustu peněz a zároveň jsme měli pestrý repertoár, který děti bavil a zároveň vzdělával.

Paní, která vešla, nám ale nepřišla poděkovat.

Rozhlídla se a hrnula se ke mně. „Vy hrajete prasátko?“ ptala se. Nebylo pochyb, že ano. Na sobě jsem měl dosud růžový kostým.

„A hrajete i kočičku, že?“ ptala se, ale nenechala mě odpovědět. Dívala se na kočičí ocásek s mašličkou, který mi v tu chvíli sloužil místo vějíře.

„Tak jsem vás chtěla poprosit, abyste nám nepletl děti. Naše malá Martinka je teď přesvědčená, že prasátka běžně mňoukají. A jsem zvědavá, jak jí to vymluvím, aby o tom zítra nepřesvědčovala všechny děti ve školce,“ spustila paní.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že běžně hraji pouze jedno zvířátko. „Toto byl záskok. Nemělo se to stát, ale kdybych to nevzal, museli bychom představení zrušit. Omlouvám se.“ Stál jsem před tou paní jako malý kluk. Ta se nakonec usmála a odcházela za svou malou Martinkou.

Martinka je dnes už dospělá a jistě má své vlastní děti. Tak jen doufám, že si dodnes nemyslí, že prasátka mňoukají… 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10