Paříž trochu jinak - třeba na vozíku

Před dvěma lety dcera maturovala a jako dárek k maturitě si přála zájezd do Paříže. Dnes to není žádný problém. Zajdete do cestovky a tam vám nabídnou desítky zájezdů za pár stovek nebo třeba luxusní zájezd na míru za desetitisíce.

Jenže u nás to není tak jednoduché. Dcera je vozíčkářka a cestovat s vozíkem má svá specifika a je to mnohem obtížnější, než když můžete „po svých“. Standardní zájezd autobusem s CK  jsem musela vyloučit hned na začátku... Dostat se s vozíkem do zájezdového  autobusu zkrátka nejde.
Od jara jsem přemýšlela, jak to tedy udělat.

Především jak se do té Paříže vůbec od nás z východního cípu republiky dostaneme. Postupně jsem  vyloučila už zmíněný autobus, pak i vlak  (musely bychom nejdříve nějak přijet do Prahy,  kam je to od nás přes 300 km, možná bychom tam musely i přenocovat...).

Jet do Paříže autem taky nepřicházelo v úvahu  – to bychom samy dvě neuřídily. A autem po Paříži, ne, ne, to by opravdu s našimi řidičskými zkušenostmi nešlo. Nakonec zůstala poslední možnost – letadlo. Nejbližší velké letiště je pro nás ve Vídni - tam to máme jen 140 km. Autem bychom tam mohly být asi za dvě hodiny a auto bychom nechaly na těch pár dní na letišti. A jak jsem si zjistila na internetu, letiště ve Vídni nabízí vozíčkářům při odbavování veškerý komfort.

Takže někdy v dubnu jsem zarezervovala dvě letenky z Vídně do Paříže na letiště Charlese de Gaula (severně od Paříže) na začátek srpna. Letiště ve Vídni i v Paříži jsem informovala, že jeden cestující je vozíčkář, aby mohli zajistit asistenci.

Pak jsem se dala do hledání vhodného hotelu. Nebylo to nijak jednoduché. Úplně nejlepší  by bylo sehnat nějaké ubytování co nejblíže ke středu města, abychom nemusely používat městskou hromadnou dopravu, protože dostat se s vozíkem do metra je i v Paříži nadlidský úkol. Při delším přesunu po Paříži jsme mohly počítat maximálně s několika autobusovými linkami, na nichž jezdí bezbariérové vozy.  Jinak jsem plánovala, že budeme chodit převážně pěšky.
Hotel, který by byl vhodný, musel splňovat tři podmínky:  co nejblíže ke středu města, být bezbariérový a pokud možno ne moc drahý.

Po dlouhém hledání nakonec zůstal jeden jediný hotel, který tohle všechno splňoval.  Hotýlek s dvěma hvězdičkami nedaleko ulice de Rivoli – jednoduše zařízený, žádný přepych, a jeden pokoj v přízemí se dal označit jako skoro bezbariérový. Hotel se nacházel asi 100 metrů od Louvru, takže poloha vynikající, a stál - pro nás sice dost, ale v porovnání s cenami okolních hotelů byl celkem levný – 109 eur za noc pro dvě osoby. Pak stačily dva maily a pokoj byl náš.

Po těchto starostech byla pak příprava programu našeho pobytu v Paříži už jen opravdovou radostí.

Protože jsem předtím v Paříži už několikrát byla a v centru města to jakžtakž znám, byl tu další důvod, proč jsme se obešly bez služeb CK. A zase pomohl ten úžasný vynález – internet. Podrobně jsem na něm prostudovala plán Paříže, zjistila vzdálenosti muzeí a pamětihodností od našeho hotelu (10 km denně pěšky hravě zvládneme) a sestavila jsem program na pětidenní pobyt.
Když dcera začátkem června odmaturovala a já jsem jí předávala jako dárek obálku s potvrzením o rezervaci hotelu a letenek, radostí se rozbrečela, a já s ní.

Za dva měsíce tedy jedeme!
A už tu byl den D. V sedm ráno jsme naložily do našeho autíčka obrovský kufr. Vezly jsme s sebou každá půl šatníku – to víte, Paříž je Paříž.- a vyrazily jsme. Nejdříve do Vídně. Cestu známe, za dvě hodiny už nás směrovky naváděly na obří parkoviště u letiště Vídeň-Schwechat.
V odbavovací hale se nás hned ujala mladá asistentka a doprovázela nás až po nástup do letadla. U našeho „gatu“ musela dcera přesednout ze svého vozíku na speciální úzký vozík, který projede těsnou uličkou letadla, a její vozík putoval za kufry do nákladního prostoru. Do letadla jsme nastupovaly jako první, v Paříži budeme naopak vystupovat jako poslední. Let probíhal klidně a stevardi se nás co chvíli ptali, jestli něco nepotřebujeme a jestli je všechno v pořádku. Protože jsme letěly polední linkou, dostaly jsme i oběd, v letadle společnosti Air France pochopitelně ve francouzském stylu. Na to, že to byl náš první velký let, jsme si to docela užívaly.
A už přistáváme v Paříži. Zpočátku jsme si vůbec neuvědomovaly, že už jsme TAM. Z letiště jsme jely do centra města příměstským vlakem. Vlak se postupně zaplňoval převážně mladými cestujícími. Byla sobota odpoledne a mládež z předměstí se přesunovala za zábavou do centra. Předměstí Paříže nás moc nenadchlo, ošuntělé činžáky a občas i nepořádek... nějak jsme si neuměly představit, že o několik zastávek dál vystoupíme do elegantních ulic v centru Paříže.

Konečně! Stanice Les Halles – Zolovo „břicho Paříže“. Vystupujeme. Trochu zmatku – nemůžeme najít výtah, potřebujeme službu, jsou tu telefony, volám – trochu anglicky, pár slůvek francouzsky.   Nakonec pochopili... S dorozumíváním si ještě užijeme. Postupně jsme přišly na to, že s domorodci se jinak než francouzsky domluvit nedá, a s dotazy jsme se obracely jen na cizince nebo ty, co tak aspoň vypadali.

Náš hotel jsme bez problémů našly. První postřeh vozíčkáře – chodníky mají pozvolné nájezdy, jízda na vozíku je příjemná.  Dcera si tedy jela svou první pařížskou štreku sama, já jsem za sebou táhla náš lodní kufr.
V hotelu se nechceme dlouho zdržovat. Nemůžeme se dočkat, až se budeme jen tak toulat Paříží.  Trochu se opláchneme, přehodíme tričko a rychle do víru velkoměsta!!!