Porod a vlčí hlad

Byl příjemný, teplý podvečer a já seděla u napínavého filmu se sáčkem brambůrků v jedné ruce a velkým kusem ementálu v ruce druhé. Byla jsem  v pozdním, neřku-li  finálním stádiu těhotenství a své ohromně vyhlížející bříško jsem používala jako stoleček k odkládání nejrůznějších dobrot, kterými jsem alespoň částečně zaháněla  svůj vlčí hlad.

Podle ultrazvuku jsme čekali jen jedno miminko, ale dle míry nenasytnosti bych přísahala, že potomci budou nejméně čtyři.  Do cílové rovinky nám chyběl ještě necelý měsíc, ale dětský pokojíček stále zel prázdnotou. Postýlka byla připravena k přetření na růžovou barvu (vím, že se i doktor může v určení pohlaví splést a chlapeček  ve sladké růžové může působit malinko zženštile, ale vsadili jsme na výdobytky moderní techniky a věřili mu.)

Tašku do porodnice jsem měla ledabyle připravenou, v ní  nachystaných jen pár nezbytností jako je kojící košile, intimní sprchový gel a MP3 přehrávač  (určitě v nemocnici využiji, když místo sladkobolných balad budu poslouchat srdceryvný pláč novorozeňat), ale do základní výbavy patří. Navíc, nebyla jsem už téměř provozuschopná. Při každém nutkání na malou jsem byla nucena volat svého manžela, aby mi pomohl z měkké pohovky, kam jsem se díky téměř dvacetikilovému váhovému přírůstku doslova zabořila. Ještěže můj choť není žádné „tintítko“,  jinak bychom  tyto úkony zvládali jen s obtížemi. 

Takže se má připravenost na příchod potomka rovnala nule. „Máme ještě spoustu času,“ prolétlo mi hlavou, když jsem procházela kolem dětského pokoje. Ještě chvíli jsem uvažovala nad tím, kam umístíme přebalovací pult a kolébku, když tu mě ze sladkého snění vytrhla záplava čehosi mokrého, stékajícího mi po obou nohách. Právě jsem se vracela z toalety, takže problém tohoto druhu nepřipadal v úvahu. „Co, co, co to je?“ Vyhrkla jsem směrem k nastávajícímu tatínkovi a ten s ledovým klidem prohlásil: „Odtekla ti plodová voda.“  A zatímco já stála nehnutě v transu na místě s kupou ručníků pod sebou, manžel běhal, chystal mi tašku, nezbytné doklady a vše potřebné k přijetí do porodnice. Sestřičky měly spoustu času a zatímco já čekala, chvěla se nervozitou, tomu drobečkovi uvnitř mě se vypouštěl bazének a mé bříško splasklo téměř na polovinu. Ale ven se jí nechtělo.

Kurzy plavání zřejmě zvládla na jedničku, tak teď si užívala chvíle na souši. Nepomohlo přemlouvání, prosby, tak nastoupila chemie v podobě prášku na vyvolání porodu. Ten sice spustil stahy, které nabývaly na síle a společně s jejich intenzitou rostlo i  mé rozhořčení.  Bolest, kterou jsem pociťovala já, pociťoval i můj muž skrze mačkání jeho ruky. Přísahám, že jsem několikrát slyšela i křupnutí, ale to on by nepřiznal. Tuším, že to bylo ve filmu Kdopak to mluví, kdy Molly žadonila o neustálý přísun analgetik. Tehdy mi to připadalo směšné a nadnesené. Dnes už ne.  Nepomohla mi koupel ve vaně, která měla zmírňovat stahy, nepomohlo podání utišujících léků. A protože si malá stále lebedila uvnitř mého těla, došlo na císařský řez. V tu chvíli mi to přišlo jako vysvobození od bolesti. Měla jsem strach, že přijdu o ty vzácné okamžiky, kdy  poprvé uslyším její  pláč a tak budeme obě o něco ochuzeny, ale opak byl pravdou. I když, ještě dosti rozespalé, naši malou Beátku mi donesly sestřičky chvíli poté a  pamatuji si, že se mi připadala tolik malinká, ale to pouto, co nás spojovalo od početí jen zesílilo a já byla tou nejšťastnější maminkou. Není podstatné, jak vaše dítě přijde na svět. Vaši lásku cítí  a potřebuje, ať se dostane na svět přirozeně, či je mu pomoženo na operačním sále.  

A protože dcerka dostala do vínku šikovného a zručného tatínka, který si se vším během našeho pobytu v porodnici poradil, mohli jsme ji přinést do krásného, dětského pokojíčku a domova plného lásky…