Prvně na lyžích

Děti odrostly dětským kalhotkám, a pomalu se z nich stávali muži. Oba sportovali a tak se jednoho dne stalo, že starší syn neměl s kým jet na přejezd Krušných Hor ( jelo se z Kraslic do Aše) , a tak přemluvil manžela, aby s ním jel.

Nebyla jsem ráda, že jsem zůstala doma sama. Měla jsem přímo vztek, že oni si budou užívat 3 dny na sněhu a já mám být doma. Protože byl i u nás sníh, rozhodla jsem se, že si vyjedu na manželových sjezdařských lyžích a v jeho botách. Nikdy jsem na lyžích nejezdila a tak jsem mnohé nevěděla, co už nyní vím. Vytáhla jsem boty, o 3 čísla větší,  lyže a vyrazila do terénu. Máme za garáží les a lom, kde malé děti sáňkovaly. I vypravila jsem se tam.
Dlouho jsem tam ale nepobyla. Hned při prvním sjezdu jsem několikrát padla a nakonec se lyže o něco zachytily a já vypadla z bot. Než jsem se vzpamatovala, už byly lyže i s botami dole.

Já seděla v půli kopce bez bot, potlučená a vzteklá. Tak jsem se dobrodila k lyžím, obula se a táhla domů. Měla jsem vztek a moje reakce nakonec byla, že to není tím, že to neumím, ale že nemám správnou výzbroj. Okamžitě jsem se rozhodla, že ji musím mít. Běžecké lyže ale byly nedostatkové zboží a tak jsem požádala známou, zda by mi něco neopatřila. A ona opatřila. Do týdne jsem měla laminátové závodní lyže  (tenkrát se ještě jezdilo na dřevěných) a závodní polobotky.

Manžel s klukama jenom kroutili hlavami a dělali si ze mne legraci, kdeže to prý budu závodit. Já jsem ale nedbala a každý den po práci jsem vyjížděla a trénovala po lese. Po týdnu se pořádal  přejezd nazývaný Povydří. Umluvila jsem manžela, že pojedeme. Moc se mu nechtělo, ale nakonec svolil. Kluci nechtěli jet, věděli asi proč.
Na Srní jsme přijeli kolem 8. hodiny a kolem 9. jsme byli připraveni na cestu.
 Hned u první strouhy nastal problém. Nevěděla jsem, jak se  přes ni dostat. Manžel mě nejdříve přemlouval, ale pak odjel a čekal na mne dole. Já pořád pouštěla ostatní lyžaře, a čekala, až nebude nikdo v dohledu.
Konečně jsem byla sama a spustila se z kopečka. Hned po několika metrech jsem padla a zbytek dojela po zadní části.

Pak už to bylo pozvolné dolů a stoupání nahoru (to mi šlo, měla jsem dobře namazáno) ale pak jsme se dostali na cestu k mostu na Vydře. Byla vysoko proplužená a stopa vedla nahoře na vypluženém sněhu.
Statečně jsem vstoupila do stopy. Nedalo se v ní nic dělat, jen jet. Já ale po několika metrech měla dojem, že jedu příliš rychle a strachy bez sebe jsem přemýšlela, jak zpomalit. Dostala jsem spásný nápad. Chytím se sloupu a tak zastavím. To jsem ale neměla dělat, obtočila jsem se okolo sloupu, hlavu a tělo jsem měla v závěji a nahoře mi koukaly jenom lyže s botami. Lyžaři jedoucí za mnou nějakým způsobem zastavili (asi to uměli) a začali mě ze závěje vyprošťovat.

Manžel, který už byl na mostu, když viděl chumel lidí a já tam nebyla, hned si domyslel, že ten chumel bude kolem mne. Nemýlil se. Vrátil se pro mne, dopomohl mi vytáhnout ze závěje, všem stačil ještě poděkovat a nějak jsme se dostali na most. Nevím, asi jsme šli pěšky. Pak už jsme zase stoupali a jeli po traverzu a zase z vršku a ani jsme se nenadáli a bylo plno hodin. Bolela mě ramena, lokty, celé ruce, neklouzala jsem, hůlky táhla za sebou, a sotva na lyžích ťapkala, místo jela.

Všichni nás předjížděli. Na nesmělé manželovy rady a dotazy, zda bych nemohla se o ty hůlky opřít, abychom postupovali rychleji, jsem zarputile odpovídala "nemohla"! Ale já jsem opravdu nemohla. Když  už se začalo šeřit, tak se před námi objevila světla vesnice. Zdálo se mi to velice daleko a navíc to bylo z kopce. A tak jsme  na střídačku a s mnoha pády dojeli do Srní. Bylo po 17. hodině, náš autobus odjel a nechal nás tam, ale byl tam na štěstí ještě jeden poslední, který nás zachránil, protože měl 2 místa volná a dovezl nás alespoň do Plzně. Z této cesty jsem měla na zadku prošoupané šusťákové kalhoty tak, že jsem si na ně musela přišít záplatu.

Za 14 dnů měl manžel jet se synem na  9denní přejezd Jeseníků. Chtěla jsem jet také, ale nechtěli mě s sebou, že se spí na více místech a jezdí se s krosnou na zádech. Nakonec jsem je uprosila. A jela jsem s nimi. Jezdili jsme 15-40 km denně, a mohu říci, že ani tam se to na té 40km trase  neobešlo bez problému, ale o tom až někdy jindy.

Od té doby jsme na  zimní přejezdy jezdili pravidelně a bylo to moc hezké. Nebýt ale bezmezné trpělivosti mého manžela, byla  bych o tyto vzpomínky ochuzena.

Autor:bea