Zdraví máme jenom jedno. Umíme si ho všichni vážit?

To, že zdraví máme každý jenom jedno, víme všichni. Ale umíme si ho všichni vážit?

Čím dál více docházím k názoru, že mladí a zdraví lidé si neumí vážit svého zdraví. Samozřejmě ne všichni, ale valná část omladiny, svoje zdraví prodává za cenu drogy. Čímž se dostane až za hranici zákona, protože prací si na své drogy nevydělává, ale krádežemi, okrádáním starých a bezbranných lidí a bohužel leckdy to končí i zabitím.

Proč jsem k této úvaze došla, musím vysvětlit.

Díky svým nemocem si občas říkám, já bych si s touto omladinou svoje chatrné zdraví vyměnila. Věřím, že by si potom mládež svého zdraví vážila daleko více a jejich touhu po droze, by zajisté rychle ukončila.

Proč vlastně píši o zdraví?

Jeden praktický lékař v Praze mě nechal přechodit dva zápaly plic. On neslyšel moje plíce, když mě poslouchal, ptám se doposud. Ne, neslyšel, řekl do očí mému manželovi, který si vše s ním šel vyřídit ústně a měl prý co dělat, aby se udržel, aby nedošlo na ručně.

Prostě jsem se mu jevila naprosto zdravá po dobrání antibiotik a vyhnal mě do práce. Na moje protesty, že mi je stále špatně, ani neodpověděl. Napsal mi pouze homeopatika a bylo vyřízeno. Ano, jeden problém a to ten, že od mala netrpím na teploty a teplotu získám, až když umírám a jak jsem se přesvědčila, doslova jsem umírala.

Už na pracovišti mi bylo čím dál hůř. Směnu jsem dokončila, došla domů a už v šílených bolestech na pravé straně pod prsem. Že by žlučník, byla moje prvotní myšlenka, kterou jsem vyloučila, když mi manžel sáhl na čelo a řekl:,,Holka, ty hoříš!", bylo mi jasný, že je zle. Ihned mi změřil teplotu a já měla pomalu čtyřicítku. Byla noc, manžel ihned zavolal na pohotovost, která přijela za dvě hodiny. Byla to prý paní doktorka, píši prý, protože to si už já nepamatuji. Píchla mi nějakou injekci a ráno zajděte s manželkou k lékaři.
Manželovi to nedalo a rovnou mě odvezl do nemocnice, protože když jsem se ráno vzbudila, šla jsem do jedné strany a mluvila z cesty a to doslova. Což samozřejmě nevím. V nemocnici, když mě viděli, opět píši prý, vše vím z vyprávění manžela a dcery, mě ihned dali na magnetickou rezonanci, která ukázala prodělanou mozkovou mrtvičku.

Udělali mi kompletní vyšetření, včetně RTG plic, kde bylo jasno, co jsem prodělala, dva zápaly plic a na plicích jsem měla litr vody. V nemocnici jsem zůstala a druhý den jsem šla na operaci plic. Vyndali mi z plic hnisavý absces, velikosti vejce. Ovšem aby toho všeho nebylo málo, odcházelo mi srdíčko, museli mi udělat tracheostomii, pro neznalé,,otvor do krku" a zůstala jsem 17 dní v kómatu. Denně mě vozili na CT, i několikrát denně, a moje plíce odmítaly antibiotika, které lékaři měnili, až našli ty správné.

Manžel za mnou denně chodil, ač byl sám tři měsíce po mozkové mrtvičce a mluvil a mluvil, jak řekl, do "mrtvoly".

Až konečně nastal ten den a já se probudila. Ovšem nebylo to až tak jednoduché, jak by člověk usoudil. Mluvila jsem z cesty, naštěstí jenom dva dny. Ale jak já měla pochopit, co se dělo, co mám za sebou, ne, to nešlo a nešlo pochopit. Proč, vždyť jsem byla včera v práci a já ležím na ARU, postel zajištěnou, abych nespadla na zem. Já jsem se neuměla sama najíst, netrefila jsem do pusy. Proč já nemůžu dolů z postele a sednout si ke stolečku, který byl kousek ode mne? Otázek jsem měla plno, ale pochopit odpovědi, nejen od manžela, ale i od zdravotních sester, včetně lékařů, mi hlava nebrala. Stále jsem si opakovala, proč?

Ještě jsem si poležela na ARU týden, ale já chtěla pryč, na normální oddělení. Při vizitě jsem své přání řekla svému lékaři, který řekl:,, Když budete dobře jíst, nechám Vás převézt na chirurgii". "Jé, pane doktore," říkám, ,,jím opravdu za tři? Ano, sestro? Ano, pane doktore." Když se nad vším zamyslím, přesto, že manželovi dávali 2% na můj život, tak jídlo, můj Apetit, mi zachránil život.
Než jsem se probudila, dovolili manželovi, aby vařil kuřecí čisté vývary, které mi dávali sondou do žaludku. První polévku jsem prý zvrátila, další den jsem ji strávila a třetí den jsem v sobě udržela vyšší dávku, což bylo dobré znamení. Tak vše pokračovalo do mého probuzení.

Jídlo na ARU, opravdu strava nutričně hodnotná a dobrá. Ale mně to nestačilo, ještě mi vozil manžel jídlo na přání. Na co jsem měla chuť, manžel odjel ode mě z návštěvy a nakoupil a ráno vařil, odpoledne jsem měla druhý oběd.

Díky mé,,žravosti" mi lékař slíbil, že už konečně půjdu na chirurgii. To byla zpráva radostná, která mi vlila sílu do žil. Ale, vždy musí být nějaké ale.
Pan doktor měl další podmínku a bylo po radosti, copak mě ještě čeká,  lítalo mi hlavou. Musíte mi vydržet odpoledne alespoň hodinu sedět tady vedle postele na židli. Nebyla to obyčejná klasická židle, byla krásně polstrovaná, jako nafouklá.

Hm, proč ne, pane doktore, to zvládnu.
Člověk míní, Pán Bůh mění, zbytečně se to neříká. Já se na tu židli nemohla dostat. Jak mě postavili na nohy, šla jsem na zem, s tím všechen personál počítal, jenom já ne. Zmohla jsem se pouze na pláč, zklamání bylo nepopsatelné. Klídek, my Vás přeneseme a vy budete pěkně sedět, ano?
Odpovídala jsem jako ve snu, ano, které nebylo slyšitelné, protože jsem měla díru v krku a musela jsem si krk přidržovat rukou, aby mě slyšeli.
Konečně jsem seděla, bylo vše příjemné, ale já padala ze strany na stranu. Udržet rovnováhu, bylo nad lidskou sílu, kterou jsem neměla, což jsem si neuměla představit. Chvíli mě přidržovali a já seděla rovně. Opět jsem prožívala velkou radost a poprosila sestru, zda by mi nepodala časopis a tužku, že si budu luštit křížovku. Další Ale bylo na světě.
Chtěla jsem psát, ale nemohla jsem se trefit do čtverečku, kam mělo písmeno přijít. Nic se neděje, uklidňoval mě lékař, který stál nade mnou, ale odpověď máte dobře a to je moc důležitý, mozek vám pracuje a ostatní se vrátí do normálních kolejí, chce to čas. A tak jsem psala písmenka, čárky, ne - čárky, to nebyla křížovka, ale pěkný zmatek.
Vrátili mě po dvou hodinách na postel a upřímně, byla to veliká úleva, ovšem já se těšila na ráno a každému, kdo přišel k mé posteli, každá postel je zvlášť, jsem se chlubila. Měla jsem problém, jak já půjdu, vždyť mi dělá problém sedět, natož chodit?

Večer mi sestra moje věci zabalila do tašky, byla jsem připravena, ale spánek ne a ne přijít. Dala mi prášek na spaní a já usínala s krásným pocitem, už nebudu ležet na ARU. Kdo nezažije, neumí si představit, jaké to je? Nemyslím tím zdravotní personál, naopak, ale nemůžete na WC, je to prostě strašně nepříjemný pocit, když Vám utírá zadnici mladá a krásná slečna anebo mladý muž-zdravotní bratr.

Najednou mě někdo budí, vstávejte, jedete na chirurgii. To už je ráno, vždyť je venku tma? Máme pacienta, který potřebuje Vaši postel, tak jedeme hned. Ač mi bylo jasné, že ten, kdo bude na mé posteli, je na tom špatně, měla jsem radost, že odjíždím konečně z ARA. Sestra se mnou vyjíždí i s postelí, aha, já nebudu chodit. Čekáme před lékařským pokojem na zprávu, kterou mi pan doktor konečně podal (minuta byla pro mě hodina) a řekl:,, Mějte se krásně, tady odtud málokdo odjíždí živý, važte si svého života!". Rozplakal mě, což nechtěl, ale já byla tak přecitlivělá, každé vlídné slovo mě rozplakalo.
Já se konečně dostala na oddělení chirurgie, ale postel si sestra z ARA musela odvézt zpět. A je to tady, jsem si říkala v duchu, jak já přelezu na postel jinou? Moje obavy byly zcela zbytečné, podařilo se za přispění tří sester, které mě držely pevně, ač to byly holčinky jako věchýtek, sílu měly obrovskou.

Do rána jsem už nespala, ihned jsem volala manželovi, mobilní telefon mi daly sestry na stolek. Ráno manžel přijel, pustily ho sestry bez problémů a já jsem si připadala jako princezna, sice nechodící, ale lépe fungující.
První vizita a lékař mi sdělil na moji otázku, kdy půjdu domů, asi tak za14 dní. Cože? Maximálně týden a jsem doma, to bylo v pondělí.

Zkrátím to, ve čtvrtek jsem odjížděla domů, za pomoci chodítka, při kterém jsem se pilně učila chodit. Chodítko mi nemocnice zapůjčila a já jim ho po týdnu na kontrole vrátila. Týden mi stačil doma, abych se rozchodila. Byla jsem na sebe tvrdá, mám to v povaze, neumím se litovat.

Následky mohly být hrozný, štěstí při mně stálo a jak řekl docent Pafko, který mě operoval a propouštěl domů z nemocnice:,, Paní L.,, Pán Bůh nad Vámi stál, ale Vaše vitalita je neskutečná", podal mi ruku a já mu ji z vděčnosti za život, chtěla políbit. Je to velký člověk, odmítl:,, To ne, od toho jsem tady, mám radost s Vámi, že žijete".