Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 16.08. 2017
Dnes má svátek Jáchym
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Strýček

29. 03. 2011 | Vaše příběhy
     „Tomášku, co jsem ti to udělala?“ Marta usedavě pláče do polštáře. Malý Tomáš, který se jí včera narodil, spí v postýlce. A ona se cítí tak strašně sama v cizím, neosobním pokoji.
Petra s Luckou, které s ní sdílí pokoj, jsou se svými rodinami v návštěvní místnosti. Jak tyto dvě hodiny denně, vyhrazené pro návštěvy pacientek, nenávidí...

Jí totiž nikdo nepřijde. Pavel, otec jejího Tomáška, se beze slova vypařil, hned jak zjistil, že je Marta těhotná. Ani rodiče, kteří by ji mohli podpořit, Marta už nemá. Otce si ani nepamatuje, zemřel na infarkt, když jí byly pouhé dva roky. Celý život ji tak vychovávala jenom maminka, která se ale vnoučka taky nedožila. Marta se před devíti měsíci bez delšího váhání rozhodla, že své dítě donosí a také ho sama vychová. A teď je tu najednou ten maličký bezbranný človíček a je plně odkázán jen na ni. Dokáže ho sama bez pomoci muže a prarodičů vychovat? Bude mu dobrou mámou? A jak mu vlastně jednou, až se jí na to zeptá, vysvětlí, že nemá žádného tátu? Marta usilovně přemýšlí, ale únava z porodu je silnější a z trpkých výčitek svědomí ji nakonec vysvobodí milosrdný hluboký spánek.

„Slečno Majerová, přišla za vámi nějaká návštěva...“ Marta omámeně otevře oči a uvidí mladou usměvavou sestřičku. Mrkne směrem ke dveřím: „Za mnou?“ zeptá se sestřičky zcela nechápavě.

Tomášek ještě sladce spinká, Marta tedy spustí nohy z nemocniční postele, pomalu si nazuje pantofle, přehodí modrý župan přes ramena a rozespale vyjde na dlouhou, světlou nemocniční chodbu. Před sesternou nejistě postává Marek, Pavlův mladší bratr. Přepadne ji prudká a bezútěšná zlost. Už nikdy v životě nechtěla nikoho z Pavlovy rodiny ani vidět. Marek si jí všimne a jde jí vstříc, nesměle pozdraví, podá jí kytici růžových růží zabalenou v celofánu. „Přišel jsem se podívat na synovce.“ Pronese stísněným hlasem. A taky na tebe,“ dodá rychle, jakoby omluvně. „Jsi bledá. Jak se cítíš?“ „Jako den po porodu,“ procedí Marta mezi zuby. „Tak se na mě nezlob, za Pavla nemůžu.

Řekl jsem mu, co si o jeho chování k tobě myslím, a vidět ho už nemusím. Naši se s ním kvůli tomu taky pohádali. Rádi by vás oba co nejdřív viděli, a hlavně máma ti ráda s dítětem kdykoliv pomůže. A já... myslím, že kočárek snad dokážu ukočírovat. I plínky snad časem nějak zvládnu a vynasnažím se být malému tím úplně nejlepším strýčkem.“
Marta se proti své vůli usmála při představě, jak Marek přebaluje mimčo. Vždy se jí zdál jako velký tvrďák, jezdil na motorkách, posiloval a jeho bezmála dvoumetrová postava vzbuzovala respekt. „Něco jsem vám přinesl,“ vytrhl ji z přemýšlení. V tu chvíli se patrem rozlehl pronikavý dětský pláč. „Tak se pojď přece podívat na svého synovce,“ chytla spontánně Marta Marka za rukáv bundy a táhla ho za sebou směrem k pokoji, z kterého se ozýval Tomáškův pláč.
„Máma už je tu, neplač,“ bere něžně do rukou malý uplakaný uzlíček. Marek couvl o krok, jako by se uplakané vánočky tak trochu bál. „Tak pojď si ho pochovat a ukaž, jaký jsi strýček.“ „Neupustím ho? A nemůžu mu ublížit? Je tak křehký a maličký.“ Neobratně přebírá Tomáška do náruče. Houpe s ním až příliš důrazně s cílem utěšit jeho usedavý pláč. „Nevytřes z něj dušičku. Má hlad, proto pláče.“
Marek čeká na chodbě, až Marta malého nakojí. Do očí mu mimoděk vyhrkly slzy. Něco tak neskutečně nádherného a jeho hloupý brácha to bez výčitek opustí. Marta je taky skvělá holka, koukal po ní zamilovaně ještě před Pavlem, ale ten byl iniciativnější a taky rychlejší a na rande ji pozval první. Musel se s tím tenkrát smířit, ale pořád ještě k Martě hodně cítí. Teď když vidí, co všechno dokázala a že vše prostě nevzdala, ji obdivuje víc než kdy předtím.
Marta náhle pootevře dveře pokoje a rukou ho vyzve, aby šel za ní. Oba se sklání nad postýlkou, kde už zase sladce spinká Martin nejcennější poklad. Marek rychle a pokradmu utírá slzu, která zůstala na jeho tváři. Marta si jí všimla, ale nedala to nijak najevo. Přepadla ji najednou slabost a zbledla ještě víc. Marek ji znepokojeně podepřel. „Lehni si, vždyť máš za sebou těžký porod,“ vyzve ji a vzápětí z igelitky vyndává obří bonboniéru a pestrého plyšového klauna. „Abys měla konečně sladký život a aby se malý vždycky jen smál,“ podává jí oba dárky.
     Marek chodil do porodnice za Martou každý den. Ten poslední přijeli i jeho rodiče a odvezli ji i Tomáška domů. Byla by to prý ostuda, kdyby jejich vnoučka a jeho mámu musela vézt domů sanitka. Nabídli Martě, že může zatím bydlet u nich. To odmítla, má sama hezký a dobře zařízený byt a „ona“ přece nepatří do jejich rodiny.   
Marek chodil denně k ní domů a o malého se vzorně staral. A staral se stejně pečlivě i o ni. Mohla si tak zdřímnout kdykoli během dne. Když se probudila, stával Marek většinou u žehlicího prkna a žehlil plínky nebo kuchtil něco dobrého. Bylo jim tak prima.
 
   Jednou zůstal Marek přes noc. Martě nebylo moc dobře, a tak odmítl odejít. Buď půjde ona s malým k nim, nebo on zůstane u nich. Nedovolí, aby se jim něco stalo. Byl neoblomný a nedalo se s tímto hromotlukem smlouvat.
     Tomášek rostl jako z vody. Vyrostl mu první zub, udělal první krok, poprvé řekl „mámo“. U všeho Marek byl. Z práce spěchal rovnou za nimi, byl vždy ohromně pozorný a milý. Tolik Martě pomáhal. Jeli spolu na první dovolenou všichni tři, Tom mu začal říkat táto a Marta od něj jednou dostala malou krabičku, ukrývající blýskající se zásnubní prstýnek. Nevěděla, co říct. Co když Marek bude jako jeho bratr? Bylo jí ale s Markem dobře, měli společné záliby a ještě se nikdy nepohádali. Znali dobře jeden druhého natolik, že i beze slov věděli, co si ten druhý myslí. Odmítnutím by ublížila jemu, Tomáškovi a vlastně i sobě. Utekla by, jako tehdy Pavel. Souhlasila a při pohledu na své „dva chlapy“ věděla, že dělá dobře.  

Pája K.
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
moc nádherné až mi ukápla slza štěstím že, to tak moc krásně dopadlo Tvůj Marek je správný chlap a SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Krásné.
Obrázek uživatelky
profil
Příběh se šťastným koncem. Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc pěkný příběhSmajlíkpěkně napsanýSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
hned vím, od koho je! Zase velice pěkně napsané. Brečím ale rychle osušit slzy a běžet do práce!
SmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles