Vzpomínky na školu

Mojí první školičkou byl patrový dům obklopený velkou zahradou. Od prvního školního dne jsem tam ráda chodila. V přízemí byla první třída, kabinet a byt rodiny pana řídícího – později soudruha ředitele. Místnosti školy byly vysoké, prostorné a světlé, právě tak i byt řídících.

Jen v zimě bylo všude stejně chladno. Ve třídách i v bytě řídících se topilo do vysokých, litinových kamen, kam se muselo nasypat několik uhláků uhlí, aby se místnosti trochu vytopily.

Od první třídy jsem se dobře učila, proto si mě rodina řídících vybrala, abych jim občas během vyučování došla na nákup základních potřeb. Nosila jsem jim většinou chléb, mléko a rohlíky.
Jednou, bylo to v zimě, jsem otevřela dveře u jejich bytu a zůstala stát s otevřenými ústy.

Uprostřed kuchyně stály štafle a na jejich vrcholu seděla paní řídící. Vůbec jsem tomu nerozuměla.  Mile se na mě usmála a požádala mě, zda bych jim došla na nákup. Na stole byla připravena  nákupní taška a peníze. Toto se pak opakovalo, i když už jsem byla ve vyšších ročnících. Nemohla jsem se dočkat, až řeknu doma mamince, co jsem viděla. Maminka mi vysvětlila, že je paní řídící postarší žena, má ráda teplo a v tak prostorných místnostech je nejtepleji u stropu. Ona se tam tedy ohřívala.

Když jsem začala navštěvovat čtvrtý postupný ročník, můj bratr šel prvně do školy. Hned v prvním týdnu měl problém. Pan řídící dětem sdělil, že si mohou odskočit  na WC jen o přestávce. Jenže bráchovi se chtělo uprostřed hodiny. Nemohl to vydržet, tak se přihlásil a jelikož neuspěl, počůral se. A bylo zle! Musela jsem jít loužičku uklidit a než se událost vyřešila, utekl bráška domů a do školy pak odmítal chodit. Nebyl to pro něho moc dobrý školní začátek a nějak se to s ním neslo celou školní docházku. Zde to pan řídící nezvládl.

Ještě jeden můj zážitek z prvního ročníku. Seděla jsem se svou kamarádkou v první lavici. Tehdy jsme ještě měli lavice spojené. Jednou si pan řídící nechal zavolat tři chlapce z páté třídy. Přišli s hlavami dole. Nevěděli jsme, co bude následovat. Pan řídící nám rozčíleně vyprávěl, že kluci jeli z vršku po silnici na dřevěném vozíku a řídili ojí. Nějak  se jim řízení vymklo z rukou a oni najeli do staré paní, která, opíraje se o hůlku, přecházela silnici. Rychle babičku zvedli a dovedli ji domů. Byla trochu odřená a její syn si stěžoval ve škole.

Trest byl v našich očích hrozný. Chlapci si,  jeden po druhém, museli svléci kalhoty, lehnout si na naši lavici a pan řídící jim ukazovátkem „zmaloval“ nahé pozadí. Bylo to velice ponižující. Doma pak kluci dostali ještě od svých otců páskem. Ale byly i jiné tresty, děti dostávaly ukazovátkem přes natažené prsty, pohlavky, nebo klečely na stupínku. Často na to vzpomínám a říkám si, jak by se asi zachoval pan řídící dnes, kdy je na školách často mezi dětmi šikana a děti jsou si vědomy toho, že si mohou beztrestně leccos dovolit.

Na fotografii je škola opravená a  nově přistavěná.