I přesto miluji vodu

Mám na vodu pěkné, ale i dost ošklivé vzpomínky, a i přesto mě neodradilo se koupat. Nejspíš to bude tím, že jsem ve znamení RYB... a ty přece na souši být nemůžou.

Nevím proč, ale ty ošklivější vzpomínky si vždy pamatuji déle a lépe. Možná to má takhle každý, to nemohu porovnat. Už dvakrát jsem se málem utopila. Moje maminka říká, že musím mít u sebe nějakého anděla strážného, který pracuje přesčas... A nejspíš má pravdu.

První takový zážitek se mi stal, když mi bylo 9 let a mé sestře necelých 7. Přijel k nám na návštěvu náš bratranec  Jirka a jelikož  bylo léto a teplota okolo 34 stupňů, ujmul se mě a sestry, že nás vezme k nedalekému rybníku. Byly jsme celé nadšené a připravovaly rychle svačinu, deku, nafukovací lehátko, ručníky...

Cesta na Márinku trvala necelou půlhodinku. Našli jsme si místo na pláži a rozdělali deku. Jelikož já jsem plavat uměla jen na malou vzdálenost a má sestra bez kruhu neplavala vůbec, tak jsme se obě čvachtaly u břehu, kam nám nejvíc byla voda po pás. Jirka nás ze břehu pozoroval a četl noviny. Nevím, co mě to napadlo, ale chytla jsem sestru ve vodě do náručí a dělala, jako  že je nevěsta, jenže sestra začala kopat nohama a já chtě nechtě byla v úrovni, kde ona by už nedosáhla. Vůbec mě neslyšela, když jsem se ji snažila uklidnit a říkala, aby nekopala těma nohama, že mě to táhne do hloubky. Netrvalo dlouho a já nohou ve vodě nahmatala velký schod. Věděla jsem, že za schodem už nedosáhnu. Vše bylo strašně rychlé. Sestra kopala a kopala a já za chvilku byla pod vodou. Cítila jsem jen, že si sestra stoupla na ramena a držela se mě pevně jako klíště.

Štípala jsem ji, kousala, škrábala..., ale nic nepomáhalo. Chtěla jsem se jen nadechnout. Pamatuji si, že jsem celou tu dobu měla otevřené oči. Když jsem se podívala směrem vzhůru, viděla jsem, jaký kousek stačí, abych se mohla nadechnout. Trvalo to určitě minutu, ale mně proběhl celý život před očima. Začala jsem boj vzdávat a cítila, že už nemám sil. Vtom jsem cítila úlevu z mých ramen, ale už jsem nemohla se ani hnout, abych vyplula nahoru... Chtěla jsem se nadechnout vody. Vtom jsem cítila, jak mě někdo chytil za bradu a vynesl nahoru na vzduch. Pak si jen pamatuju, jak jsem otevřela oči a nade mnou hlouček lidí a všichni naklonění nade mnou. Byla jsem nohama ve vodě a oni se mě snažili nejspíš oživovat. Moje sestra vedle mě seděla a pořád mě objímala, měla  o mě strach. Jirka nám řekl, abychom vylezly z vody, že půjdem domů. Strašně jsem se styděla vylézt, viděla jsem ty oči, co se na nás dívají. Přišly jsme domů a nic jsme neřekly rodičům, aby nás někdy zase pustili. Až teď nedávno, po x letech jsme se se sestrou o tom bavily a přeřekly... Rodiče se divili, že se nic nedozvěděli a my vlastně také, protože tam, kde jsme bydleli, to byla malá vesnice. Ale hlavně, že to dopadlo, jak to dopadlo, nebo ne?

Druhý případ, kdy jsem se topila, bylo na dovolené. Moje sestřenice nás pozvala k nim do kempu na Zvíkovec. Dovolená byla nádherná. Každý den jsme se koupali v řece. Když už jsme tam byli asi 4 dny, seznámily jsme se s místními chlapci. Kousek od kempu byl jez. Kluci se nechali proudem vody unášet a když byli na konci, tak seskakovali do vody. Jez nebyl moc vysoký (asi necelé 2 metry). Nejdřív jsme je pozorovaly se sestrou a pak nás zavolali, abychom se taky svezly. Nic jsme nemeškaly a přisedly si k nim. Dostaly jsme rychlé instrukce..."Nechte se unášet proudem a až budete na kraji, odražte se, abyste nespadly do víru!" "Jo, jooo, nebojte se, nejsem přece hloupá, ne?" odpověděla jsem, jako kdybych skákala do jezu denně. Pozorovala jsem chlapce, který skákal přede mnou a hned se dala za ním. Sedla jsem si do víru a nechala se unášet. Když už jsem byla na kraji, zapomněla jsem se odrazit a hupsla do vody. V tu chvíli jsem se ve vodě točila, že jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole.  Pořád jsem si říkala: NESMÍM ZMATKOVAT, NESMÍM ZMATKOVAT!!!!

Ale voda si se mnou hrála, jako kdybych byla její nová hračka. Vtom jsem si vzpomněla na moji učitelku ve škole. Říkala nám, že kdybychom se dostali do takové situace, máme se snažit nohama nahmatat zem a jakmile tu zem ucítíme, ihned se odrazit. Tak jsem to provedla. Chvilku jsem se pořád točila, ale pak jsem zahlídla světlo a snažila se za tím světlem plavat. A ejhle! Byla jsem venku... - zhluboka jsem se nadechla a plavala ke břehu. Rozhlédla jsem se a viděla partičku kluků a moji sestru, asi 50 m ode mne, jak skáčou do vody a něco tam řvou. Zavolala jsem na ně a zamávala, že jsem na živu. Volali na mě, abych plula k nim, ale já jsem strašný stydlín, kor, když svou hloupostí něco provedu.

Neměla jsem odvahu se k nim vrátit a zvolila si raději cestu kamenitou. Vyškrábala jsem se nahoru a utíkala do kempu, co mi nohy stačily. Zbytek dovolené jsem do vody ani nepáchla. A s klukama jsem ani se nepřišla rozloučit. Ale další rok jsem do vody zase šla, aniž bych si tyto dvě příhody nějak připomněla.

Vodu pořád miluji a ráda se čvachtám, ale už opravdu jen s rozumem, a když se na něco opravdu necítím, raději to nechám někomu, kdo tomu lépe rozumí jak já.:)