Jak zapomenout?

Já a můj přítel jsme spolu už 8 let. Před rokem se nám narodil syn. S jeho příchodem pak zmizely všechny problémy... BOHUDÍK.

Ještě předtím, než jsem otěhotněla,  jsme měli období krize. Říká se, že po sedmi letech se pozná, zda vztah má cenu, nebo ne. V tu dobu jsem cítila ke svému příteli chlad. Moc mě přitahovali jiní muži a chovala jsem se hloupě. Nevážila jsem si jeho lásky a brala ho jako samozřejmost. Jenže po jednom takovém úletu jsem si pak uvědomila, jak moc svého přítele miluji, ale uvědomila jsem si to skoro pozdě.

Když už jsem si myslela, že krize je za náma a já cítila ke svému příteli zase lásku, tak jsem otěhotněla. Byla jsem šťastná. Ve 4. měsíci těhotenství se mi zdálo, že se chová divně. Najednou byl úplně jiný, jako vyměněný. Začal mě kritizovat, holil se častěji a začal jezdit na různé akce, na které by nikdy nejel. Zapl se mi alarm v mozku, že tu něco nehraje. Najednou jsem si uvědomila, že začínám žárlit, ale bezdůvodně. Když odjel, tak jsem z ničeho nic začala plakat a bylo mi smutno. Řekla jsem si, že ty hormony jsou fakt síla!!! Ale jednoho dne, když jsem jela z práce a můj přítel mi šel naproti na vlak jako každý den, tak před ním šla žena ve stejném pracovním úboru jako on, tak jsem usoudila, že to je jeho kolegyně. Když jsem kolem ní procházela, usmála jsem se letmo, neboť na mě koukala a já si říkala, že mě tam u něj v práci asi znají, když  on pro mě chodí naproti a ještě kolem jeho pracoviště. Jenže ona mi úsměv neoplatila, jen si mě letmo prohlídla od shora až dolů a tak divně se ušklíbla. Tenhle pohled se nedá zapomenout. Jak ke mně přítel přišel, hned jsem se zeptala, co to je za ženu. Odpověděl mi: "To je Lada." Tohle jméno jsem si velice dobře zapamatovala. Možná to bylo hormonama..., nevím, ale udělala jsem scénu a byla hodně sprostá.  Uklidnil mě, ale zastával se jí pořád a mně bylo jasné, že můj instinkt mi nelže.

Uběhlo asi 14 dní, když jsem v práci dostala SMS. Otevřu zprávu a tam bylo napsáno: DOBRY DEN,VAS MANZEL MA POMER S KOLEGYNI Z PRACE. JMENUJE SE LADA. V tu chvíli se mi udělalo špatně. Chtěla jsem se zvednout, a nohy mi to nedovolily. Začala jsem si hladit bříško a uklidňovala sebe i  malého, abych ještě nepotratila. Na půl hodinky jsem se v práci omluvila a šla volat přítelovi, i když jsem to chtěla nejdřív řešit až doma. Přítel v práci nemůže telefonovat, tak mi jen napsal SMS, co se děje, že mi už několikrát říkal, že nemůže telefonovat. Tak jsem mu přeposlala SMS a napsala - ze jsem se malem zhroutila, co to ma znamenat?  Ten pocit beznaděje nikomu nepřeju.

Doma jsem začala brečet a ptát se na ni a zda to je pravda, pořád tvrdil, že si to někdo vymyslel, ale nakonec se přiznal. Já se musela otočit, aby neviděl, jak  moc mě to bolí. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Hlavou mi procházely myšlenky typu: to mám za to, jak jsem se k němu dřív chovala, teď je vše ztracené, nechci o něj přijít... Řekla jsem, že mu odpouštím, neboť i on odpustil mně, ale aby si vybral  buď mě s dítětem, nebo ji, ale že nemůže mít obě. Vybral si  moc rychle. Během chvilky mi řekl, že chce být s náma. A já mu věřila. Chvilku to bylo dobré, ale červíček mě hlodal a já se začala na ni vyptávat všude možně. Zjistila jsem, že už zničila několik vztahů a většinou ji přitahovali ženáči a zadaní. Koupili jsme si nové auto a já do práce jezdila už autem a ne vlakem. Končila jsem vždy v 16:30 a domů to mám 20 minut autem. Když měl přítel denní, jezdila jsem pro něj a on vždy přijížděl služebním autem z jiného směru, než by měl. Zeptala jsem se ho, kde byl a on mi odpověděl, že byl odvézt kolegy na nádraží. Samozřejmě i Ladu. Byla jsem vzteky bez sebe a ptala se, proč ji vozí. Vždyť to nemá tak daleko a ať ji nechá jít pěšky, ještě kvůli ní bude mít v práci problémy.  Nechtěl nic takového slyšet a pořád říkal, že nejezdí jen kvůli ní, že těch lidí vozí víc. Vadilo mi  to strašně moc, protože jak ho znám dobře, tak nikdy nikam nikoho nevezl a najednou z ničeho nic je jak vyměněný.

Nevydržela jsem to a když spal po noční, tak se podívala do jeho telefonu a našla její číslo. Napsala jsem si ho na papírek, kdybych ho někdy  potřebovala. Jednoho dne mi přítel řekl, že jede na pracovní akci a bude tam do rána. Jenže se nevrátil ani odpoledne druhý den, a telefon měl vypnutý. Měla jsem strach, že se mu stalo to nejhorší. Už jsem byla v 7. měsíci těhotenství. 

Celý den jsem jen chodila a plakala. Moje mamka chodila každou chvíli za mnou, abych si asi něco neprovedla. Tak moc  smutná jsem snad nikdy nebyla. Nedalo se přestat. Obvolala jsem všechny nemocnice, zda tam přítel neleží.  Pak jsem sehnala číslo na jeho kolegu, který měl na té akci být taky. Zavolala jsem mu a zeptala se ho, zda u něj přítel není. A on mi odpověděl, že dneska mají akci a ne včera. Řekl mi i  kde a v kolik. Dala jsem mu pro mého přítele vzkaz: aby se už ani nevracel domů, když tam přijde. Celý den jsem tak moc brečela, že mě už slzy pálily, jak jsem měla oteklé oči. Večer kolem 22.00 hodiny jsem se mu dovolala, zapnul si telefon. Mluvil se mnou tónem, jako kdybych ho otravovala. Zeptala jsem se, kde je, že pro něj přijedu. Řekl mi kde je a já vyjela. Teď vím, že jsem udělala hloupost, ale v tu chvíli jsem nepřemýšlela. Byla jsem tak rozhozená, že jsem jela skoro celou cestu v protisměru.

Přijela jsem na místo a čekala. Měl být  na jedné diskotéce. Když jsem čekala asi 15 minut, tak jsem mu zavolala, ale telefon byl hluchý. Tak jsem napsala jeho kolegovi, aby přítele poslal dolů, že čekám. Kolega mi zavolal a byl opilej jak zákon káže. Vůbec jsem se  s ním nemohla domluvit... Pořád mi říkal, abych si šla zatancovat a nakonec jsem z něho dostala, že přítel tam už není a že odešel. Jezdila jsem po městě a hledala ho, nevěděla jsem, kam jet, kde může být. Byla jsem bezradná. Dojela jsem domů a volala mamce, ta zase přišla a snažila se mě uklidnit. Chovala jsem se jak malá. Teď to vidím jinýma očima, ale ta bezradnost byla silnější jak já. Asi kolem půlnoci mi přítel volal, že čeká na mě.

Začala jsem se  s ním dohadovat, že přijedu pro něj, aby mi řekl, kde je. Vtom mi mamka vytrhla telefon z ucha  a řekla mu, ať se nevrací a zůstane si, kde je. Ale já tak moc chtěla být s ním, že jsem vzala klíče a že pojedu. Mamka mi je vzala, zamkla a nechtěla mě pustit, že v tomhle stavu mě nikam nepustí. Přítel mi jen do telefonu řekl, abych nic nedělala, že přijde pěšky.Seděla jsem s mamkou na křesle a jen tiše na ni koukala. Ta byla na něj tak naštvaná, že neměla slov. Přítel přišel asi za hodinu opilej. Stál v pokoji a já čekala, co řekne. Byl ticho. Mamka mu jen řekla, že tohle mu neodpustí a odešla. Chtěla jsem ho vyhodit. Dal mi klíče a zeptal se, zda má odejít. Nechtěla jsem, aby odešel, tak jsme si vše vyříkali... Slíbil mi, že se to nebude opakovat. Pak byl opravdu klid a já  už byla zase šťastná. Jemu jsem dala  nové číslo, aby ho neotravovala. Narodil se nám v září  syn a bohudík je to milionové děťátko na to, jaké stresy se mnou chudáček měl v bříšku. Přítel byl se mnou u porodu, byl to krásný pocit,  mít je oba vedle sebe. Najednou jsem byla naplněná štěstím. Jenže to netrvalo dlouho. Plná pochybností, zda je už opravdu konec, jsem se mu denně dívala do starého telefonu, protože mi bylo divné, proč má oba telefony zaplé a to staré číslo nevyhodí. Těsně před začátkem prosince jsem našla, že mu volala. Šla jsem za ním a řekla, zda by ji vymazal z telefonu a co mu tak důležitého chtěla povědět?

Odpověděl, že jsou jen kamarádi a ona mu volala, aby mu popřála hezké svátky. Na to jsem mu odvětila, že taková jako je ona, nemůže být kamarádka, když věděla, že čekáme rodinu, a i přes to se s ním tahala. Slíbil mi, že telefon už používat nebude a vypl ho. Stejně mi to nestačilo a našla jsem si její profil na internetu a napsala vzkaz: Dobrý den, byla bych moc ráda, kdyby jste mého přítele přestala otravovat. Pokud si chcete povídat, můžeme si povídat spolu. S pozdravem K.  Samozřejmě neodpověděla. Ale i přesto mi to nedalo a bylo mi divné, že když jdu na e-mail, tak je tam pořád otevřená stránka na  e-mailovou schránku, kterou nevyužíváme. Zkusila jsem zadat stejný nick i heslo, který používá přítel na jiné stránce a s údivem zjistila, že ta schránka existuje a jde otevřít. Kdybych to nebyla otevřela!!! Skoro celý rok si psali. Vše  jsem si přečetla a dávala si střípky dohromady. Po tom, co mi přišla SMS o jejich vztahu, ji vyhodili z práce, tak jsem byla ráda, že aspoň už spolu nepracují.

Posílala mu i své nahé fotky. Poslední mu posílala chvilku po narození našeho syna. Ale podle písma a hrubek byla velmi primitivní. Zjistila jsem, že se už nescházejí, ale ona se celou dobu snažila ho přemluvit. Přítel se tam kupodivu i vymlouval na dny, kdy měl volno a mohl jít, že nemůže. Tak jsem věděla, že to chtěl ukončit, ale asi nevěděl jak. Zamotal se do toho nejspíš hodně. Tak jsem vzala telefon a zavolala jí. Nebrala mi to, ale zavolala mi nazpátek, tak jsem nemusela aspoň provolávat kredit. Nejspíš si myslela, že to volá můj přítel, když ten starý telefon měl vypnutý a nový neznala. Tak jsem se jí představila do telefonu a jak jsem byla celá rozhozená, tak jsem jí tam řekla, jak moc se mi chce zvracet z toho, co posílala za zprávy a fotky. A když ho tolik chce, aby si ho celého vzala, že ho vyhazuju. Pořád jen ledabyle odpovídala..."já ho nechci, já ho nechci!". Mé poslední slovo, co jsem na ni zařvala, bylo hodně sprosté a zaklapla jí to. Pak jsem zavolala  příteli a řekla mu, co se stalo a aby se už nevracel. 

Myslela jsem, že si po práci přijde pro nějaké věci, neboť vím, že by neměl kam jít. Jenže on nepřišel. Večer jsem mu zavolala, zda je u ní a odpověděl, že k ní by nešel určitě. Byl někde v lese. Venku byla zima, tak jsem mu řekla, aby šel domů. Styděl se a moc se mu po tom všem nechtělo.  Řekla jsem mu, ať mi dá tu starou simku. Dal mi ji a já si ji dala do telefonu. Samozřejmě po mém telefonátu se mu snažila dovolat, ale měl vyplý telefon.  Věděla jsem, že simku nepoužívá, neboť jsem mu psala průběžně SMS a nikdy se nedoručila ani jedna. Simku jsem pak zlomila a vyhodila a byl klid. Od té doby se změnil. Je zase takový jaký byl. Už je to skoro rok, co jsem jí volala, ale pořád je to moc bolestivé. Možná proto, že jsem to prožívala v tom nejcitlivějším období. Jemu jsem odpustila, ale jí ještě ne. Nevím, jak budu reagovat, až ji potkám, protože nebydlí daleko. Ale zatím jsem to štěstí, nebo možná smůlu, neměla.

Strašně moc ublížila, ale také nám náš vztah ještě víc upevnila. Náš syn roste a dělá nám radost, a jsme opravdu šťastní. Každý den mi vyznává svou lásku a přiznal se mi, že mě podcenil. Ale to, jak jsem o něj bojovala, mu připomnělo, proč mě miluje. Já si uvědomila, jaká jsem byla hysterka a jak moc o mě měla moje rodina strach. Moje mamka mi hodně pomáhala. Teď  jako matka vím, jak ji to muselo bolet. Já se chovala opravdu jak malá, ale to vše bylo v afektu a hlavně proto, že  ho miluju. Hodně věcí jsem ztratila, a nikdy mi to nevadilo, ale když mi na něčem hodně moc záleží, bojuji, jak jen to jde. Abych si mohla říct: Udělala jsem pro to vše. Teď mu už zase plně důvěřuji a nemám nutkání ani důvod se mu hrabat v soukromí, ale vím, že pokud by se to opakovalo, už je opravdu konec. Tímto bych chtěla poděkovat mé rodině, která měla tu trpělivost to vydržet s náma a hlavně mé mamince. Mami, miluji Tě!