Mé pyžamové trapasy

V podstatě jsem na rodičovské dovolené již devátý rok. To ne že bych měla tolik dětí, ale po prvním klukovi se nám narodil chlapeček postižený, u kterého mám nárok na sedmiletou rodičovskou dovolenou. Když se ale ohlížím zpátky, tak zjišťuji, že jsem těch devět let nikdy nepřestala pracovat. Jsem účetní a ta si nějakou větší přestávku nemůže dovolit. Jsem takové to torpédo, co lítá z domu do školy, ze školy do práce, z práce zase domů a ještě má spoustu práce doma.

A kdy se Vám dělá nejlíp? Mně, když děti spí. A jelikož večer usínám často s klukama, tak nejlépe se mi dělá brzy ráno. Takže mateřská nemateřská, pracovní den  nebo neděle, já mám budíka většinou denně na 4:40. (Někdy dřív, někdy později, podle potřeby). Jsem takové to ranní ptáče, co dál doskáče. Než se ráno vzpamatuji z nočních snů, musím si dát kafíčko. A zásadně se nepřevlékám a dělám v pyžamu. Ptáte se, co tak brzy ráno dělám? Žehlím, dělám účto, trochu uklízím, počítám výplaty... prostě, co je zrovna potřeba.

A tak jsem většinou člověk, který v rodině první vstává a poslední je v pyžamu. Sobota – to je takový typický příklad. Vstanu brzy ráno a většinou žehlím. Přestěhuji se do obýváku, pustím si nějaký notoricky známý film, jehož délku vybírám podle počtu vypraných praček a pouštím se do toho. Většinou končím, když už slyším přicházet prvního vyspaného kluka. To pak chystám snídani, sedneme si spolu ke stolu, posnídáme. Pak vezmu kluky do koupelny, dohlédnu na očištění zubů atd. a převleču je. No a maminka samozřejmě až na konec! Přes týden to u nás vypadá úplně stejně, jen s tím rozdílem, že místo poklidné snídaně, naservíruji klukům nějaké ty cereálie s mlékem a honím je a honím, ať jsme před půl osmou ve vchodě připravení k výjezdu. A rovněž se oblékám poslední.

Když jsme bydleli ještě u rodičů, často mi to mamka vyčítala. Něco jako: „Prosím Tě, sobota devět hodin a ty ještě v pyžamu. To se nestydíš?“ Nic jsem si z toho nedělala. Nejde o to, co mám na sobě, ale o ten dobrý pocit z ranní udělané práce. Jednou se mi stalo, že jsem dodělávala ráno ještě přiznání k DPH a zapomněla jsem, že jsem domluvená s panem podnikatelem, že mi to přijede ještě ráno podepsat. No, já nezapomněla, jen mě překvapil a dorazil výjimečně bez mého zatelefonování. Bylo těsně před sedmou, zvonek! A já v pyžamu! Rychle jsem přeběhla do ložnice a převlékla se do prvního oblečení, které jsem měla po ruce. Vtom už mi zvonil mobil. Rychle jsem přiběhla do vchodu. „Nevzbudil jsem Vás? Zvonil jsem na zvonek, asi jste neslyšela.“ Zakoktala jsem něco v tom smyslu, že jsem se převlékala. To ještě nebylo tak hrozné. To jsem stihla to pyžamo ze sebe shodit.

Daleko horší je, když je mladší klučík zrovna nemocný. To se pak ráno honit nemusím a  pokud mám spoustu práce, jsem v tom pyžamu dlouho. Jednou jsem v půl osmé ráno otevírala Honzíkovi dveře, abych ho poslala do školy a neodolala jsem vzít ze schránky noviny. Samozřejmě, že kolem zrovna jela sousedka s dětmi a div jí nevypadly oči z důlku, když mě viděla v pyžamu. Pak šla sestra s malou k doktorce a sousedku tam potkala. A ta jí pohrdavě, jak to umí jen ona, řekla: „Ty už jsi tady? Vždyť jsem tě viděla ještě před chvílí v pyžamu?“ Ségra si nenechala jízlivý tón líbit a samozřejmě to na mě prozradila, že jsem to byla já.

Poslední pyžamový trapas se mi stal včera ráno. On to ani nebyl trapas v pyžamu jako šok po ránu. Jako vždycky jsem si přivstala, abych pokročila ve své předvánoční práci. Měla jsem umytou kuchyň a potřebovala jsem ještě přetřídit dvě skříňky, protože jsme dostali již předem od našich vánoční dárek – kuchyňského robota. A já mu musela udělat místo ve skříni. V půl šesté ráno jsem si šla do technické místnosti snad pro hadr nebo co a koukám, nelíbí se mi, jak mám uspořádané věci v regálu, tak si pro sebe mumlám, co přehodím a najednou slyším docela jasně a nahlas: „Paní, dobré ráno!“ Tak jsem se lekla, že jsem hystericky zaječela. Myslím, že tak dlouho jsem ještě neřvala. Ona na mě, co křičíte, já jsem na Vás klepala. No, slyšeli byste klepání na okno, když přehazujete krabice v regálech? A napadlo by Vás, že Vám někdo přes osvětlené okénko v půl šesté ráno bude nakukovat domů? Vyjela jsem na ni, co to má za blbé nápady.

Ona se ohradila, že klepala. A já zase na ni naštvaně, co vůbec po mně chce? Přes žaluzie jsem ani neviděla, kdo to je. A ona zase, že mi přinesla týdeník, že kde máme schránku. To už jsem byla naštvaná na manžela, že ta schránka opět ještě nevisí na domě! Tak jsem šla pro klíče a otevřela. Ani jsem si neuvědomila, že tam stojím v pyžamu. Začala jsem se paní omlouvat, že jsem křičela, ale že jsem se opravdu lekla. Paní se začala omlouvat mně, že by se taky asi lekla, kdyby se jí to stalo...  Vrazila mi noviny do ruky a odešla. Zamkla jsem za ní dveře a teprve pak jsem si uvědomila, že jsem opět otevírala cizímu člověku v pyžamu.

Dneska ráno jsem vstávala opět brzy. Pro změnu jsem linkovala dvě hodiny tlustý, velký sešit synovi do angličtiny. A že nevíte, co jsem měla na sobě? Zase pyžamo! Zlozvyk je holt zlozvyk!