Nikdy nezapomenu

Tento příběh je pravdivý příběh, který se stal v rodině mého tatínka.
Tatínek pochází z jedenácti dětí. Tatínkova maminka a tatínek měli statek, který je živil. Měli spoustu dobytka a každý den spoustu práce, kterou museli obstarat.

Když bylo jednomu ze starších dětí šest let, stalo se velké neštěstí. Malý šestiletý Stáník si hrál s kamarády a na něco šlápl. Zpočátku tomu nikdo nevěnoval moc pozornosti, ale když rána nevypadala vůbec dobře, všichni pátrali po tom, proč tomu tak je. Během několika dní se Stáníkův zdravotní stav zhoršoval, měl vysoké horečky a bylo mu špatně. Tenkrát nebylo možné sehnat doktora a tak malého Stáníka léčil, kdo mohl a kdo uměl. Nic ale nezabíralo. Protože měl Stáník rád, když se zabíjelo prase, udělali kvůli němu zabíjačku. Nabízeli jelítka, které měl Stáník tak rád, ale ten si ukousl jen malý kousek a víc nechtěl. Všichni věděli, že je zle, ale každý doufal, že vše dobře dopadne a malý Stáník bude opět zdráv. Bohužel se tak nestalo a Stáník po několika dnech zemřel. V rodině to byla obrovská tragédie, se kterou se dlouho nemohl nikdo vyrovnat. Přesto nikomu nezbylo nic jiného, než jít dál.
O několik let později, když bylo mému tatínkovi šest let, jeli celá rodina s valníkem pro seno. Dědeček, který seděl na valníku, najednou spadl na zem a zůstal na ní ležet. Všichni se k němu seběhli a snažili se mu pomoci, ale dědeček za několik hodin zemřel. Tenkrát to bylo těžké, doktor byl daleko, a i kdyby nebyl, nejspíše by stejně nemohl nic dělat.

A tak babička během pár let ztratila syna a manžela. Stáníkovi bylo šest let a dědečkovi prý nebylo ještě ani padesát let.

Pro babičku to nebylo lehké. Najednou byla sama s tolika dětmi. Nejstarší děti pomáhaly, jak mohly a staraly se o ty mladší, přesto bylo babičce často smutno. Babička měla nad postelí černobílý obrázek malého, smějícího se chlapečka. Vždy jsem si myslela, že je to můj tatínek, protože se mu podobal. Když jsem se jednou babičky zeptala, kdo je ten chlapeček na obrázku nad její postelí, pohladila mě po vlasech a řekla: "To je, kočičko, náš Stáníček."  Také mi řekla, že na něj do smrti nezapomene a že není den, aby si na něj nevzpomněla a že dodnes pro něj pláče. To, že ho měla na obrázku nad postelí, pro ni hodně znamenalo.

Babička se dožila osmdesáti let a já, teprve když jsem byla starší a sama se stala maminkou, pochopila jsem, jak moc těžké to pro ni bylo a jak moc ji to celý život bolelo. Stáníček s největší pravděpodobností zemřel na otravu krve, protože řekl, že šlápl na něco rezavého. Zemřel na něco, co se dnes dá léčit a čemu lze předejít. Muselo to být opravdu hrozné a babička se s tím až do konce svého života trápila.