Nočník

Když se nám v roce 1997 narodil poslední vnuk, byl v pořadí sedmý. Byl to vytoužený syn, a proto otec, aby dodržel rodinnou tradici, dal mu jméno Zdeněk. V rodině byla již dvě vnoučata, kde věkový rozdíl ke Zdeňkovi byl 13 let, což byla také výhoda, že děvčata se něco naučí, jak zacházet s batoletem. Matka po roční mateřské dovolené nastoupila do práce a hlídání bylo závislé na babičce a dědovi, kteří si již spokojeně užívali starobního důchodu. Ponejvíce se hlídání našeho caparta uskutečňovalo v bytě naší dcery, někdy také u nás doma, pokud byl Zdeněk také na noc.

Od malička jsme pozorovali, že to bude asi moc zvídavé dítko,  jeho stálé - proč a někdy také dotazy, které nebylo možno vysvětlit. Velmi brzo začal mluvit, ale na nočník se nechtěl naučit chodit. Asi pro něj byla výhodnější plena, protože to mohl spustit kdykoliv.  Matka i já jsme to zkoušely s nočníkem jak se dalo, chvíli tam seděl a ... nic. Jakmile se mu dala plenka, již to spustil a toto se dělo pravidelně.  Jednou, když jsem malého hlídala, vyzkoušela jsem metodu, která fungovala u našich tří dětí. Spočívala v tom, že jakmile jsem vnuka posadila na nočník, pustila jsem z kohoutku vodu. Tato metoda však na našeho Zdeňka neúčinkovala.

Ale netrvalo to dlouho a došlo k vytouženému čurání do nočníku a ještě něco navíc. Děda byl na zájezdu v Německu a dovezl mimo jiné také hrající nočník ve tvaru autíčka. Předpokládali jsme, že se mu toto bude líbit a konečně se tam vyčurá. Opravdu se mu to líbilo, seděl by na tomto nočníku dlouho, pokud bychom ho tam nechali, ale stejně byl nočník stále suchý. Bylo mu řečeno, že pokud se do nočníku vyčurá, uvidí nebo uslyší, co tento nočník umí dělat. Jeho zvědavost byla asi moc veliká, že opravdu se konečně do nočníku vyčural a uslyšel hudbu. Ze začátku tomu nechtěl věřit, ale tímto koncertem za vyčurání byl ujištěn, že je to kouzelný nočník pro malé děti. Celá rodina byla spokojená, že je již konec s plínkami, ale nikdo nevěděl, co nás ještě čeká.  Stalo se to právě, když jsem s manželem byla u dcery na návštěvě.  Zdeňa si hrál ve svém pokojíčku, o který se dělil se svojí o deset let starší sestrou. My jsme seděli v obýváku u televize při odpolední kávě a rušné debatě. Ani jsme nepostřehli, že k nám došel Zdeněk.

Chvíli tam stál a asi čekal, až se ho někdo zeptá, co chce.  Díval se dědu a ten se ho tedy zeptal, co chce. Chytil dědu za ruku a vedl ho do pokojíku, kde si údajně hrál. Ale ono to nebylo tak docela pravda, kterou jsme se dozvěděli, jakmile děda přišel zpět k nám, ale již bez malého Zdeňka. Byl rozesmátý a sděluje nám, že náš zvídavý vnuk nalévá do hrníčků vodu a velmi se diví, že nechtějí hrát jako jeho nočník. Tak mu děda vysvětlil, že je to kouzelný nočník a hrnky, které vzal v kuchyni, nejsou kouzelné. Tehdy tomu uvěřil, dnes se tomu jenom směje.