Ohrada pro krávy

Bylo slunečné páteční odpoledne 15. dubna. Mně bylo tehdy dvanáct a rodiče měli v ten den výročí svatby. Proto si pamatuji i přesné datum. S kamarádkou jsme šly ven. Byla to jediná kamarádka, kterou jsem ve vesnici měla. Žádná jiná holka tam už totiž v našem věku nebydlela.

Nebylo moc na výběr, kam jít. Tak jsme vyrazily na louku za vesnici ke kravám. Pásly se na louce ve výběhu. Když trávu sežraly, majitel je přehnal na jinou louku a tak pořád dokola.

Stály jsme opřené o ohradu a povídaly o blbostech, jak to holky dělají. A když jsme probraly všechny Pražáky (ne že by jen oni byli těmi blbostmi), co k nám jezdili na chalupy a chaty, napadlo nás, že zkusíme něco nového. Vylezly jsme na ohradu a sedly si na ni. Byla z dřevěných klád. Sluníčko ji pěkně ohřálo. Když už jsme seděly, co se po ní trošku projít? Schválně,  která dojde dál!

Chodily jsme nejdříve pomalu, opatrně. Postupně jsme přidávaly další pole ohrady. Jenže jak byla ohrada udělaná z čerstvých klád, zůstaly na těch kládách kůry. Já na jednu, která byla „odfouknutá“, stoupnula a ta se odloupla a já spadnula z více než metrové výšky na pravou ruku. V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Ruka ihned začala strašně bolet a já brečet. Bála jsem se, že o ni přijdu. Kamarádka z toho byla možná víc v šoku než já, ale zachovala se dobře. Pomohla mi vstát a odvedla mě domů, kde mě předala rodičům a potom nenápadně utekla, aby snad nedostala i za mě.

Místo oslavy výročí svatby mě rodiče vezli do nemocnice na ambulanci a okamžitě na rentgen. Na chodbě jsem dostala snímek mé pravé ruky (tehdy to ještě tak bylo) a šli jsme zpátky do ordinace. Mamka se po cestě na snímek dívala a odborným okem, okem vystudované porodní asistentky, prohlásila, že tam nic nevidí, že to bude asi jen naražené. Ale pan doktor měl jiný názor. Uštípnutý kus loketního kloubu. Dlaha a hospitalizace na dětském oddělení. A za tři dny operace.  

Celý víkend jsem čekala na pondělí na operaci. O víkendu se totiž neoperovalo. Ruka pořád bolela, ale dalo se to vydržet. V pondělí mě převezli před operační sál. Čekal tam ještě asi dvouletý chlapeček, ten měl něco s palcem na ruce. A na sále právě operovali. Nevím koho, ale občas jsme tam viděli. To když otevřely sestry dveře a vynášely ven např. krvavé obvazy a muly. Úžasný zážitek. Uspávací injekce začínala působit, sestry mě položily na lehátko a já usnula. Na sále jsem se jim ještě na chvilku probudila, asi tam měli moc světla, ale potom už si nic nepamatuji.

Operace dopadla dobře. Uštípnutý kus kloubu mi zafixovali dvěma dráty, které koukaly z ruky ven, a ruku dali do dlahy. Ještě ten den jsem si stihla rozseknout hlavu, když jsem šla, frajerka, sama na záchod a dvakrát tam omdlela po narkóze.  
   Ruku jsem měla v dlaze několik týdnů. Myla jsem se s tím, chodila do školy, dokonce psala prověrky. Na mou připomínku, že jsem pravák a nemůžu tedy psát, mi pak učitel matematiky řekl, že budu psát levou a budu  mít o něco víc času. Vtipálek jeden. Naštěstí jsem uměla všechno. Matematiku i psát levou rukou. Nebylo to sice krasopisně, ale výpočty byly dobře.
   
   Konečně přišel den, kdy jsem s mamkou přišla na kontrolu. Vše bylo podle rentgenu v pořádku. Doktor mi sundal dlahu a já konečně v ordinaci uviděla dva dráty trčící z mého pravého lokte. Jak mi to asi vyndá? Pomyslela jsem si. Moje představa, že mě zase uspí nebo tak nějak, vzala rychle za své. Lehla jsem si na lehátko, ruku jsem zvedla nad sebe, sestra podržela ruku od lokte k rameni, mamka držela ruku od lokte k zápěstí, pan doktor vzal z příručního stolku něco, co vypadalo jako štípačky, chytl jeden drát a škubnul. Potom stejným škubnutím vyndal i druhý drát a bylo hotovo. Nebolelo to, jen jsem cítila takový blbý a hodně divný tlak. Mamce bylo v tu chvíli víc blbě než mně.

Všechno dopadlo dobře. Ruku jsem rozcvičila.
Na můj akrobatický kousek mi zbyla víc než deseticentimetrová jizva na pravém lokti s asi patnácticentimetrovými stehy. Nejspíš se na mně někdo učil šít…

A pak že doktoři jsou řezníci. Prd. Opraváři to jsou!