Je podzim a krajinou se rozlila ošklivá inverze. Blížil se státní svátek a s ním prodloužené volno, zahrádka už je zazimovaná, na vánoční pečení je ještě čas, tak co uděláme s volnem? Je škoda sedět doma, i když sdělovací prostředky nabádají nechodit ven a chránit se před smogem.

Ale stačila maličká zprávička, nebo info, že na horách ve vyšších ,,sférách,, je jasno a teplo. Ve zprávě byla i zmínka, že bude o prodlouženém víkendu jezdit mimořádně  naposledy stará dosluhující sedačková lanovka na Sněžku. Zajásala jsem a dala povel vyrazit ven, vždyť nedávno jsem zalitovala, že už se nesvezu,  je rozhodnuto, že starou lanovku nahradí nová moderní, kabinková.

Sbalili jsme malou svačinku, naplnili termosky horkým čajem a vyrazili do přírody, směr Krkonoše, cestou jsme polemizovali, jestli jsme nenaletěli, vždyť všude cestou je plno inverzního smogu, místy i silná inverzní námraza.
Až teprve při projíždění Velkou Úpou a mírným stoupáním do Pece se mlha ztrácela. Vykukovalo slunko.  Začali jsme se těšit, že prožijeme krásný den. Krátkým výstupem k historické lanovce se nám plíce začaly plnit svěžím čistým vzduchem a dobrým pocitem, který se stupňoval, když jsme se usadili a nechali se vyvést po ocelovém laně nad stromy do výšin, směrem k nejvyšší hoře naší republiky, na Sněžku. Jízdu jsem si užívala  a kochala se pohledem do kraje. A bylo co obdivovat, taky když už stará lanovka dojížděla své poslední dny, tak se slušelo zavzpomínat.

Touto lanovkou jsem se svezla několikrát, ale každá jízda byla jiná, jednou ve vichru, jindy v zimě, ale i v prosluněném létě. Jedna vzpomínka mi připomněla školní období, když jsme se v zimě s lyžařským oddílem těch nejstatečnějších, nejzkušenějších lyžníků, vydali ze Špindlerova Mlýna přes hřebeny do Pece na chatrných lyžích s ,,kandahárem,, a v gumových  botách zvaných ,,lyžáky,,. Vzpomněla jsem,  jak jsme na lanovce v mrazivém větru statečně drželi každý svá prkýnka,  až nám mrzly prsty v rukavicích.

Lanovka občas musela zastavit, možná technické problémy, nebo nepřízeň počasí, už nevím. Vítr si nás pěkně na sedačkách  pohoupal,  než jsme se opět rozjeli nahoru.  Jedno zastavení  mám  v paměti zaryté dodnes, to když lanovka zastavila  téměř u cíle a jen pár metrů  od  Obřího dolu,  byl to  tehdá pro nás 14-15leté mlaďáky až hororový zážitek … Po vystoupení z lanovky jsme se ani nemohli porozhlédnout, viditelnost byla malá, ale zato byl velký vítr. Ze Sněžky jsme raději spěchali do bezpečí. Sestoupali po nebezpečně kluzkém ,,sešupu,,  po hraně kopce nad Obřím dolem, jištěným jen řetězem k Obří boudě a pak směrem ke Špindlu opět na lyžích. Druhý den jsme měli zasloužené rozmrazovací volno.

Později jsem několikrát absolvovala jen poloviční výjezd a několikrát i s maličkými dcerami. Nedávno to byla jízda rozlučková a přálo nám i slunečné listopadové počasí. Nahoře na Sněžce jsme strávili před túrou po hřebenech zpět do Pece delší dobu rozhlížením po okolních kopcích, které se ztrácely v inverzním závoji. Se zatajeným dechem jsme pozorovali, jak bílá mlha  pomalu  zakrývá údolí, jako když  ,,bílá řeka,, zaplavuje  a rozlívá se mezi kopci  dál a dál. Bylo to cosi úžasného, co se nevidí tak často.
Přes rašeliniště, Luční boudu a Výrovku, jsme pomalu beze spěchu došli na Liščí horu. Nedaleko je na Hnědém vrchu nová rozhledna s výhledem do Krakonošova království. 

A to už bylo pozdní odpoledne a čas návratu do Pece. Pod Liščí horou jsme ale vstoupili do inverze, brr, to bylo nepříjemné, najednou nám byla zima a zvláštní těžký vzduch nás sevřel. Bylo to, jako když z teplého domova vyjdete za dveře do mrazu. Tak jsme si pro zapamatování prubli dva kroky do mlhy, dva kroky zpět, několikrát. Nakonec jsme vytáhli  límce, stáhli čepice více na uši a vydali se z kopce dolů k návratu domů.  

Túra  se opravdu  vydařila. Nahoře na vrcholcích bylo v tuto dobu opravdu nádherně, že jsme vůbec nespěchali dolů do inverze. Po celý den jsme měli nad hlavou  zajímavě počmáranou oblohu od letadel, takové množství čar jsem  ještě neviděla.  Jediná smůla byla, že jsme šlapali převážně z kopce a to mě pak bolela kolena a lýtka tři dny. I když já se neustále hrabala na hřebeny a vyvýšeniny, aby se mně zadařily super fotky. A zadařily se všechny, takže fotky O.K. a nohy K.O. Tak jsme to chtěli, užít si posledního mimořádně teplého dne na nejvyšším vrcholu našich hor.

Krakonoši, díky za počasí, máš to tam krásný.