Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty Tipy na dekorace pro krásnější podzim a zimuTipy na dekorace pro krásnější podzim a zimu Nakládané zelí - nejoblíbenější receptyNakládané zelí - nejoblíbenější recepty Jak vyrobit budku z prkna?Jak vyrobit budku z prkna?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Vánoční strom
Soutěžte s námi o 400 skvělých výher !!!
do startu zbývá:
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Sobota 18.11. 2017
Dnes má svátek Romana
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Slepice

28. 12. 2010 | Vaše příběhy

     Dodnes si vzpomínám na jeden z mých rozchodů. Tenkrát jsem chodila již několik měsíců se svobodným chlapcem. Já byla rozvedená máma s malým synem. S přítelem jsme se seznámili na horách. Často jsem se synem chodívala na výšlapy a doprovázel nás jen náš pes.

Po rozvodu jsem neměla důvěru k mužům a vyhovovalo mi žít samotné se synem. Ale Martina jsem poznala na jedné horské chatě. Seděl sám u ovocného čaje a připadal mi hodně smutný. Nikde nebylo volné místo, a tak jsem se ho zeptala, zda není místo u jeho stolu. Usmál se krásným úsměvem a nabídl mi židli. Když jsme tak seděli u jednoho stolu, začali jsme si vyprávět. Zjistila jsem, že rád chodí po horách a příště má namířeno na nejvyšší horu Beskyd, Lysou horu. Tam jsem už dlouho nebyla. Chodívala jsem na ni ráda, dokud se mi nenarodil syn. Ale se synem jsem tam ještě nebyla. A Martin se tenkrát nabídl, že můžeme jít s ním. Váhavě jsem souhlasila. Nevypadal nebezpečně, vyhublý kluk v brejličkách, sedící tiše u kouřícího čaje.

     Martin byl takový, jakého jsem ho odhadla. Byl neobyčejně skromný, tichý a ve skutečnosti mě nijak nepřitahoval. Já byla odjakživa spíše živější, emocionální a ukecaná ženská. I naše tělesné schránky se lišily. Já, ženská krev a mlíko, a on, hubeňoučký mužíček s počínající pleší. Přesto, nebo právě proto, jsme spolu začali chodit po horách. Sbírali jsme borůvky, já blbla, on, inteligentní a tichý mužíček jen přihlížel. Když jsme museli čelit nějakému problému, on jen logicky hledal řešení. Nic ho nerozházelo. Já byla na zábavu, na povídání. Tak nám přibývaly kilometry a já si na Martina zvykla. Mého syna vnímal jako kamaráda, ale moc si s ním neuměl hrát, pobavit ho. Sám měl malého synovce a ani s ním neuměl navázat bližší kontakt. Pořád jsem ho ale brala jako kamaráda, a to mi stačilo.

A přišla zima. Hory vystřídaly aquaparky a kryté bazény. I zde jsme si rozuměli. Oba jsme byli dobří plavci, oba jsme se dokázali vyřádit s mým synem na tobogánech a divokých řekách. Když mě jednou pozval Martin k sobě domů, měla jsem zrovna smolné období. Zemřel mi kamarád z dětství a já nebyla dobrým společníkem. Při našem setkání jsem se rozplakala a Martin se mě snažil utěšit. Syna mi hlídala tehdy mamka a utěšování přešlo k milování. Cítila jsem se u Martina jako malá holčička. Najednou jsem zjistila, jak moc mi chybí pohlazení a láska. Naše kamarádství přešlo ve vztah. Zvykala jsem si na tichého Martina. Vždy jsem chodila s dominantními muži, Martin byl jejich opakem. I já byla živá, dominantní, veselá. Nejdříve jsem si myslela, že náš vztah nebude mít dlouhé trvání. Ale měsíc střídal měsíc a pomalu se blížil rok naší známosti. Můj syn rostl a já viděla, že Martinův vztah k němu se nemění. Pořád k sobě nedokázali ti dva najít cestu. Chovali se k sobě slušně, povídali si, ale stále jejich debaty byly spíše věcné, nikoli založené na citech. Pak přišlo jaro a my opět plánovali velký výšlap. Do toho syn onemocněl a musel být hospitalizován v nemocnici. Když jsem Martinovi volala a myslela si, že přijede za mnou a spolu syna navštívíme v nemocnici, řekl jen, že už je sbalen na hory a pojede sám. A mám prý syna od něj pozdravovat. Tenkrát jsem poprvé zapochybovala. Syn se ale uzdravil a já se snažila Martinovi odpustit. Zrníčko pochybností a ukřivdění ve mně ale hnízdilo. Vídali jsme se dál, ale něco se od té doby změnilo. Syn rostl a přišly problémy s pubertou. Tenkrát jsem poprosila Martina, aby mi s ním pomohl. Snažila jsem se ho přimět, aby si se synem promluvil a domluvil mu. Začal si totiž vymýšlet, chodil pozdě do školy, neustále se se mnou hádal a zhoršil si i prospěch. Martin slíbil, ale nikdy si se synem nepromluvil.

Pak přišly víkendy, kdy na mě Martin najednou neměl čas. Víkend co víkend jsem si rezervovala pro něj a on se na poslední dobu omluvil. Jednou měl otce v nemocnici a musel ho navštívit, poté se cítil unavený a pak následovalo slepičí období. Martin totiž bydlel v baráčku a vlastnil čtyři slepice. Najednou nemohl jezdit k nám, protože se o ně musel starat. Po víc než roce najednou vyžadovaly jeho péči! A syn měl víkend co víkend program u nás ve městě se skauty, které navštěvoval. Proto ani já nemohla za Martinem.  Čím dál víc jsem si uvědomovala, že s Martinem nejsem z lásky, ale ze zvyku. Přesto jsem proplakala několik nocí...

     Zvykla jsem si na jeho přítomnost, bylo pěkné chodit plavat na přehradu a mít ho vedle sebe. Najednou jsem měla prázdné víkendy. Před ním jsem víkend co víkend trávila s kamarádkami, nyní už se mnou nepočítaly a já se cítila jako kůl v plotě.

Když se občas Martin nudil, napsal nebo zavolal a byli jsme spolu. Ale já jsem ho začala brát už zase jako kamaráda. Vyhýbala jsem se tělesnému kontaktu, už jsme se ani pusou nevítali. Byla jsem opět sama, i když s ním.

     Pak jsem onemocněla já. Měla jsem vysoké horečky a při venčení psa jsem jednou omdlela na chodníku. Hned jsem přišla k sobě a ihned volala Martinovi. Řekla jsem mu, co se stalo a čekala, že přijede. On mi jen doporučil, abych si lehla a omluvil se. Zase ty slepice...

Když jsme se pak opět po čtrnácti dnech viděli, řekla jsem mu, že náš vztah nemá cenu. To už jsme se vídali tak jednou do měsíce. V pocitu ukřivdění jsem mu vyčetla i ony čtyři slepice. Jeho odpovědí bylo, že jsem ubohá, když žárlím na jeho čtyři slepičky. Vyčetl mi i našeho psa, kterého vlastním a on proti němu nic nemá.

 

     To byla poslední kapka. Myslela jsem, že ještě vydržím do jeho narozenin, popřeji mu, a pak naši známost ukončím. Do jeho narozenin zbýval měsíc, bylo po Velikonocích a já právě seděla u kamarádky. Ta si všimla mé změny. Ano, byla jsem vždycky veselá a optimistická. Nyní jsem seděla u kávy jako hromádka neštěstí a trápila se. Živel se změnil k nepoznání. Nakonec jsem se kamarádce svěřila a rozplakala se. Ona právě uklízela velikonoční výzdobu a držela v ruce krásnou, barevnou umělou slepici s opravdovými peříčky. Ve snaze mě rozveselit se zčistajasna zeptala: „Hele, nechceš slepici?“ „Jo, pro Martina.“ Zareagovala jsem. Společně jsme slepičku krásně zabalily, ozdobily jsme ji mašličkou a vložily do krabičky. Pár dní před Martinovými narozeninami jsem slepičku odnesla na poštu a poslala na Martinovu adresu se strohým: „K Tvým narozeninám!“

Nevím, jak se slepicí naložil. Hrneček se srdíčkem, který jsem už pro něj měla koupený, vždyť jsme se poprvé setkali právě u čaje, ale zůstal u mě. Martin si ho už nezasloužil.      

 

     Dodnes, když vidím slepici, vzpomenu si na Martina. Nevím, jak dlouho byl sám nebo zda nezůstal sám dodnes, ale já jsem už opět šťastnější. A zase stejný živel....

 

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Je vidět, žes to vzala za správný konec!
Hodně štěstí do dalšího života. Třeba se najde konečně ten pravý, plný porozuměníSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

Potřebujete stylová a pohodlná křesla do pracovny? Vyberte si kvalitní kancelářské židle Hawaj.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  ? Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles