Tajemství hrnečku

Bylo mi krásných dvacet let, život jsem měla před sebou. Ale taky hodně za sebou. Život se se mnou nemazlil.  Prostě jsem byla taková smolařka. Rodiče si člověk nevybírá a já nepoznala ani maminku. Celou dobu jsme žili s otcem v malém, ale pěkném bytečku ve městě. Byl tak akorát pro nás dva. Ani sourozence jsem nikdy neměla.

Nevím proč, ale táta vždy zůstal sám. Asi se bál mojí reakce. Až nedávno...
Pomáhala jsem brigádně jedné kamarádce v obchodě. Moc mě to nebavilo, ale přece jenom, penízky jsme potřebovali. Přijela jsem domů a můj otec tam měl dámskou návštěvu. Byla jsem dost unavená a neměla náladu na nějakou návštěvu. Otec mě zavolal a já musela pokorně jako poslušná dcera jít za nimi. Dala si kávu a poslouchala jejich rozhovor.

Byla starší a moc příjemná. Upoutal mě její rozhovor s otcem. Bavila se o svém synovci a o tom, že má někde galerii obrazů. Podle jejích slov jsem vytušila, že teď mají nějaké problémy, a moc jim to neprosperuje. Bylo to moc příjemné  ji poslouchat. Navíc jsem Vám zapomněla říct, že odmalička mě bavily obrazy a svíčky a vše, co k tomu patří.

Všimla jsem si jedné věci. Ti dva si náramně rozuměli, a já byla ráda. Přála jsem mu to a doufala, že už nebude tak sám. Následující den jsem šla do práce, ale i přesto jsem musela myslet na tu paní a její rozhovor s tátou.
Kde asi má tu galerii? Zjistila jsem to teprve za čtrnáct dní, kdy jsem se to dozvěděla z novin. Psali tam, že se koná poslední výstava obrazů před jejím ukončením. Vzala jsem si volno a šla se tam podívat. Než jsem šla dovnitř, tak u vchodu mě vítala mladinká paní s bříškem. Hned jsem si myslela, že to bude asi paní majitele galerie.

Nijak jsem se tím nezaobírala a šla se podívat na obrazy. Byly zvláštní, ale nudné. Už ani nevím, od kterého malíře.
Mohla jsem tam být už hodinu, snad dvě a napadaly mě různé myšlenky. Když jsem tak přemýšlela nad jedním obrazem, někdo mi zezadu poklepal na rameno. Uslyšela jsem mužský hlas, jak říká: " Líbí se Vám ten obraz?" Otočila se a uviděla vysokého černovlasého pána středních let. Byl zvláštní, ale pěkný. Velké, hluboké oči a já se zmohla jenom na jediné: Co? Začal mi sám vyprávět o obrazech a já ho poslouchala jako němá. Měla jsem před sebou jenom ty jeho hluboké pěkné oči. Po chvíli se se mnou rozloučil a šel za ostatními návštěvníky galerie. Potom jsem i já zaměřila ven a směrem domů.

Cestou jsem hodně přemýšlela o obrazech, o galerii a hlavně o něm. Proč jim to nejde a jak mu pomoct. Doma mě přivítal táta a bylo vidět, že si chce povídat. Já mu jenom odsekla: ahoj, a šla do svého pokoje.

Slyšela jsem jenom jeho, jak si povídá s Marií, ale mně to bylo jedno. V pokoji mě napadla jedna věc. Měla jsem ráda svíčky. A tak jsem vzala jednu z nich a rozpustila ji v plechovém hrnečku. Když byl vosk vychladlý, začala jsem tvořit. Už ani nevím, co z toho mělo být. Ale udělala jsem krásný hrneček. Ještě ouška přidělat, k tomu talířek a je hotovo. Byl krásný bleděmodrý a měl nádech moře. Měla jsem z něho opravdu radost a hned jsem ho dala na čestné místo do vitríny. Šla jsem spát a hned ráno jsem navštívila obchod. Měli tam vše potřebné pro tvorbu svíček.

Začalo mě to dost bavit a já si po čase udělala dost slušnou sbírku. Tátu jsem viděla čím dál méně.  Jezdil s Marií po výletech a bylo vidět, že si náramně rozumějí. Byli šťastní a plní elánu. Uplynul asi měsíc a začalo to jít s kopce. V práci o mě neměli zájem a našli si náhradu. Co teď?

Musím si najít jinou práci. Po cestě domů jsem procházela všechny nástěnky s prací, ale nic tam nebylo.

Alespoň ne pro mě. Druhý šok mě čekal doma. Táta byl smutný a držel Marii, která brečela. Co se stalo?

Nikdo mi však neodpověděl a ani Marie se nezmohla na jediné slovo. Asi po chvilce mi otec řekl: Galerii někdo podpálil. Kdo a proč? Ptala jsem se, ale nikdo nevěděl. Taková škoda a kdo to mohl udělat? Co její syn? Nikdo mi na mé otázky nedokázal a neuměl odpovědět. Plná otazníků a dost naštvaná jsem vyletěla z bytu a šla se na tu pohromu podívat.

Kolem galerie to bylo uzavřené. Požár se moc nedostal ven, ale uvnitř to bylo černé a zničené. Obrazy ohořelé a vypadalo to, že ani jeden obraz nezůstal  vcelku.

Vzadu stál ten můj neznámý černovlasý pán. Byl úplně na dně. Přistoupila jsem k němu. Všimla jsem si, že v ruce držel jednu ohořelou zápalku. Díval se na mě a já ho pozvala na kafe. Nenamítal, jenom mlčel a pokorně šel se mnou. Dali jsme si kávu nedaleko galerie. Neustále jsem ho pozorovala, jak drží v ruce tu zápalku a já nevěděla proč. Občas se na mě podíval, ale mlčel. Nevěděla jsem, co mám říct. Po dlouhé chvilce mlčení se najednou rozvykládal. Jmenoval se Lukáš a ta dívka byla jeho zaměstnankyně. Tenkrát ji vzal k sobě do galerie, když byla v nouzi. Čekala dítě s jiným a byla dost zoufalá. Tenkrát jí dost pomohl a přijal ji, alespoň než odrodí.

Aby přišla na jiné myšlenky. Začala jsem postupně chápat celou situaci a bylo mi vše jasné. Když pokračoval dál, pochopila jsem to úplně. Měla jsem v očích lítost a vztek najednou. Ta zápalka, kterou držel v ruce, patřila tomu neznámému té dívky. Kouřil a těmito sirkami si podpaloval cigarety. Žárlil na Lukáše a ve vzteku a žárlivosti podpálil galerii. Policie se o něho postarala a dívka je v pořádku v porodnici. Udělal tak nevyčíslitelnou škodu. Dlouho do noci jsme si pak povídali. Začali se scházet a já doufala v nějaký zázrak. Snad proto, že jsem ho začínala mít ráda a taky jsem mu chtěla pomoct. Musí přece vzkřísit svoji galerii. Pomáhala jsem mu denně s úklidem v galerii a doufala, že mě něco napadne. Vzala jsem ho k sobě domů a představila tátovi. Marie byla hrozně ráda, že se známe. Řekla, že je Lukášova teta a stará se o něho už od malička, kdy přišel o rodiče. Když vešel Lukáš do mého pokoje, zůstal stát a neustále se díval na tu vitrínu. Všude byly vystavené výtvory ze svíček. Byl jak Alenka v říši divů. Ta nádhera - jenom dodal. Ten den jsme se domluvili, že spravíme galerii a všechny ty výrobky dáme tam. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo.

Galerie se spravila a všude se dala samá zrcadla. Na skleněné poličky jsme vystavili vše, co jsem měla doma.

 Byla to nepopsatelná nádhera, která se odrážela v zrcadlech. Pak  jsme si sedli uprostřed sálu a otevřeli šampaňské.
Ten večer byl jedním z nejkrásnějších. Milovali jsme se až do rána a začala nám vznikat krásná láska.

Galerii jsme otevřeli úspěšně a začalo se nám dařit. Tatínek si vzal Marii a bydlel s ní v novém bytě.  My jsme s Lukášem zůstali spolu v našem malém bytečku a byli šťastni. On, že má svoji galerii a já, že mám práci, která mě baví. A hlavně jeden druhého. A co se stalo s tím hrnečkem, který byl jako první vytvořen z vosku?

 Dali jsme ho do výlohy, nejen jako ozdobu, ale i jako název galerie svíček,
 které zní: " Tajemství hrnečku".