Uniformita ras a národů

Jak by se vám líbilo, kdyby vám někdo řekl, že Japonci jsou lepší než my Češi? Jsou pracovitější, jsou sociálně uvědomělejší, jejich národnostní integrita nemá obdoby, jejich smysl pro čest je výjimečný? Jsou lepší! Nelíbí, že ne? (Někomu to prohlášení možná nevadí, protože ho považuje za pravdivé, jenže nic není černobílé.) Můžete ale říct, že jsou stejní?

A co když řeknu, že jsou jiní. Mají jiné přednosti, než máme my, ale z nich vyplývají zase jiné nedostatky.  Oceňujete jejich schopnost plně se ponořit do svých profesí, i když je to na úkor vlastních rodin? Nebo jste vděční za to, že jsou pro vás vaši blízcí, a vy pro ně, stále ještě na prvním místě?

Všichni lidé jsou si rovni. To je správné. Neznamená to ale ani v nejmenším, že jsou všechny národy a rasy stejné. Neznamená to, že všechny národy a rasy mají stejné přednosti a nedostatky. Jenže na to se v honbě za rovností nějak zapomnělo. Byl nastolen pokus o rasovou a národností uniformitu, bez ohledu na specifické vlastnosti jednotlivých ras a národů. Nevzešlo z toho však pranic dobrého.

Když se ohlédneme pouze na náš malý český píseček a problémy okolo romské menšiny, které tu v poslední době vyplouvají na povrch (tedy na ten oficiální povrch – každý obyčejný občan, který měl kdy s Romy co do činění, dávno ví své), vidíme, jak je uniformita nesmyslná. Jsme si rovni. Dobrá. Ale nejsme proboha stejní.

Namísto pokusů přizpůsobit jiný národ obrazu svému, bychom se měli snažit najít jeho přednosti a pomoci mu život přednostem přizpůsobit (když už není schopný zvládnout to sám, tak jako to musí zvládat jiní). Místo abychom svými rádoby pokusy o pomoc, zadupávali romskou individualitu a dělali z nich pouhé vyžírky bez perspektivy, pokusme se najít jejich přednosti a umožněme jim žít tak, aby mohli být sami na sebe pyšní. Tak aby se cítili sami sebou, ale ne na úkor ostatních…