Bílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chutiBílý a červený rybíz – zdravé ovoce výrazné chuti Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 20.08. 2017
Dnes má svátek Bernard
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Za chvilinku budeme doma

27. 01. 2011 | Vaše příběhy

     Když byl můj syn malý, chodil ještě do školky, rozhodla jsem se, že s ním vyrazím mezi vánočními svátky na hory. Po výšlapech s ním chodím od jeho necelých dvou let, prošli jsme spolu už spoustu kopečků a syn se naučil milovat přírodu  a vše, co k ní patří. Stal se z něj zdatný a pozorný turista.

     Objednala jsem dvoulůžkový pokoj na známé horské chatě, na kterou v létě často chodíme. Ale protože školkové dítě je pořád jen školkové dítě, objednala jsem jen jeden nocleh. Počítala jsem s tím, že si první den uděláme výlet do okolí, večer se vrátíme, přes noc se vyspíme, ráno si zadovádíme někde v okolí chaty, postavíme sněhuláka a po obědě se vrátíme domů. To na zimní pookřání stačí.

     Na chatu jsme dorazili už kolem desáté hodiny dopolední, protože nás tam můj otec dovezl autem. Ubytovali jsme se a hned, vyzbrojení svačinkou a termoskou s čajem jsme se vydali na výlet. Okolí chaty dobře známe, i když v zimě vypadají hory trošku jinak. Nakonec jsme ušli zhruba pět kilometrů, poobědvali jsme, co batoh i termoska nabízely, pokochali jsme se okolní přírodou a dali jsme se na zpáteční cestu. Pro dnešek by to stačilo. Cestou zpět se mě syn, notně utrmácený, ptal, kdy už budeme na chatě. „Ještě kousek a za chvilku budeme doma.“ Řekla jsem synovi, protože za doma jsme pro tuto noc měli právě onu horskou chatu. Šli jsme a šli, cesta zpět se mi zdála ale mnohem delší než cesta tam. Ale začala jsem poznávat velký strom, který byl kousek nad naší chatou. Syn se opět zeptal, kdy si už bude moct hačnout. „Vidíš támhle ten vysoký strom? Ten je přece kousek nad chatou. Za chvilinku budeme doma.“ „Ne, nebudeme!“ Dupl syn vzpurně nohou. „Ty ten strom nepoznáváš? Tam sis přece v létě hrál s kamínky.“ „Ne, to není ten strom!“ Syn se tvářil naštvaně. Přikládala jsem to na vrub únavě. Přece jenom to bylo malé dítě a i já se už cítila trošku uchozená. „Mami, já už chci na chatu,“ kňoural syn. „Neboj, vždyť to tu znáš.“ „Neznám. Tady jsem nikdy nebyl.“ Řekl syn a já ho vlekla ke stromu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v údolíčku pod stromem uviděla dva dřevěné domky, které tu ještě dopoledne nestály. „Lukášku, to není ten strom.“ „Já to říkal.“ Usmíval se syn, jako by mu nedocházelo, že jsme zabloudili.

„Co budeme dělat?“ ptala jsem se víc sama sebe, než svého syna.

„Sněhuláka…“  zakřičel syn a utíkal dolů do údolí. Tam totiž dvě podobně staré děti stavěly sněhuláka.

Co jsem mohla dělat? Sebrala jsem se a utíkala taky. Syn se bezstarostně přidal k holčičce a klukovi, dvěma sourozencům bydlícím v jednom z dřevěných domků. Děti přijaly Lukáše s nadšením. Bylo o dvě ruce víc, sněhulák byl brzy hotov. A já se začala dětí vyptávat na naši chatu. Ale děti jen kroutily hlavičkami. „V kterém domečku bydlíte?“ Zeptala jsem se jich nakonec. Klučina ukázal na větší z domků a já šla k jeho dveřím. Lukyho jsem zavolala, aby šel se mnou. Přivítal nás nejdřív obrovský bernardýn. Sami chováme psa, tak jsme se psiska nebáli. Syn ho dokonce objal a než jsem tomu mohla zabránit, uslintané psisko mu olízlo celý obličej. Po zaklepání nám otevřel mladý muž. Pozdravila jsem a vysvětlila mu naši situaci. Zároveň jsem se dotázala na naši chatu. „To jste se pořádně prošli. Chata je na druhé straně svahu. Nejspíš jste vyšli na vrchol a dolů jste se dali opačnou stranou. Hory v zimě jsou nevyzpytatelné.“ Syn si v tu chvíli vzpomněl na svou únavu a začal fňukat. „A nevíte, jak nejlépe bychom se dostali do setmění zpět? Jsme už dost unavení.“ Pán se podíval na mě i na syna, mrkl na hodinky a věcně prohodil: „Na skútru.“

„Na jakém skútru?“ Vytřeštila jsem na něj oči. „My jsme přišli pěšky.“

Vypadala jsem asi hodně vyjeveně, protože pán se začal nahlas smát.

„No na sněžném přece. A nebudete ho ani muset řídit, nebojte. Jeden tu máme, ten vás na chatu dopraví.“ Pak zavolal svou ženu, která si ode mne převzala mého syna, který už tak tak stál na nohách. Vedl mě za chalupu k druhému, menšímu domku. A já s překvapením zjistila, že to není domek k bydlení, ale rodina zde má vše, co na horách potřebuje: Byla to garáž pro auto a skútr, kůlna s dřívím a zároveň všemožným nářadím, bydlely tady několikatery sáně, lyže a v koutě jsem zahlédla také uskladněný nafukovací bazén. Nemohla jsem od černého moderního skútru odtrhnout oči. Na takovém pojedeme? Vždy jsem si přála skákat padákem, lákal mě i zoorbing a když jsem potkala na horách poprvé podobný skútr, chtěla jsem se i na něm svézt. Nic z toho se mi do tohoto dne nesplnilo, a teď to bylo na dosah ruky.

     Vrátili jsme se do prvního domku. V příjemně vytopené kuchyni už byly obě děti našich hostitelů. Hřály si prokřehlé ručky o hrníčky s čajem, jen můj syn tu nebyl. „Kde je Lukáš?“, ptala jsem se paní. Ta mě vedla do vedlejší světnice, kde můj syn sladce spal v široké dřevěné posteli. Byl jako andílek, růžová líčka, při spánku se usmíval a držel plyšového medvěda. „Necháme ho vyspat, uvařím vám zatím kávu.“ Šeptla paní a odvedla mě zpět do kuchyně. Za chvilku se kuchyní linula líbezná vůně kávy, při které jsme si pěkně povídali. Synův spánek trval poněkud déle. Nakonec jsme se vraceli skutečně po setmění, ale na sněžném skútru. A kolem byla spousta hvězd, byl právě úplněk a měsíc rozzářil všechen sníh kolem tak, že to vypadalo, že cestou kloužeme po diamantech. Nádhera! Já se jen celou cestu bála, že budeme ráno tak unavení, že se nestihneme sbalit a včas opustit pokoj. Vlastně ne, byla jsem nešťastná z toho, že ho vůbec ráno budeme muset opustit. A tak jsem se hned po příjezdu na chatu zeptala, zda pokoj nebude volný ještě alespoň jednu noc. Nebyl, ale měli volný pokoj bez sociálního zařízení na další dvě noci. A tak jsme se ráno sice stěhovali, ale jen o pár pokojů dál, do jiného pokojíčku. V něm jsme ještě dvě noci zůstali. A druhý den jsme měli dokonce návštěvu. Přijeli se za námi podívat naši zachránci z dřevěného domku na opačném konci kopce. „Děti chtěly za Lukáškem.“ Smála se paní s pánem. A tak i u naší chaty vyrostlo několik veselých sněhuláků.

 

     Jen neradi jsme se loučili s horami a jejími obyvateli. Syn, když se v novém roce vrátil opět do školky, líčil všem, jak jel v noci na sněžném skútru. A od této příhody, kdykoli se vypravíme do těch končin, prodloužíme si výlet o návštěvu u našich nových přátel pod velikým stromem.                 

 

 

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Další fotografie ke článku Za chvilinku budeme doma:

Za chvilinku budeme doma
Za chvilinku budeme doma
 
Čtěte také



Komentáře
« Předchozí   1   2  Následující » 
Obrázek uživatelky
profil
moc hezky pribeh Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Moc hezký příběh pěkně napsanýSmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
Děkuji moc za komentáře.Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Mám také spousty příběhů, ale většinou moc veselé nejsou. Tento tvůj je opravdu super!SmajlíkSmajlíkSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
hezký příběh, je vidět, že dobří lidé ještě žijí,že mají srdce na správným místě, SmajlíkSmajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles