Navrhl, že mi něco ukáže…

Navrhl, že mi něco ukáže…
Když jsme došli na nějaký palouček dál od všech budov, překvapilo mě, že nejsme sami. Hodně lidí, zamilovaných párů i dětí s rodiči, koukali na město. Nebo spíš nad město.
Pak začali odpočítávat. Ani mi nedošlo, že už je to tu. Konec roku.
9..8..7
Ery mě pustil, aby mě mohl zezadu obejmout. Těžko říct, jestli to udělal proto, že cítil jak se třesu zimou nebo prostě proto, že chtěl. V každém případě jsem si to užívala. Jeho tělo zezadu na mém…

6..5..4
Jeho silné paže obmotané kolem mého pasu. Jak se mu svaly napínaly při každém nádechu a výdechu. Dýchala jsem v symbióze s ním. Jeho tvář byla hned vedle mé, díval se nahoru stejně jako ostatní.
3...2..1
Bylo to tady.
"Šťastný nový rok," popřál mi ve chvíli, kdy na oblohu vyletěly první barevné provazce. Zmítaly se tam barvy duhy v různých obrazcích. Barevné body, které uchvátily všechny kolem.
S úžasem jsem sledovala ohňostroj, který dodával jakousi důstojnost celému městu. Bylo to magické, všechny ty barvy.

To všechno jenom podtrhovalo fakt, že jsem tu byla s ním. Že mě snad poprvé v životě někdo držel u sebe a nebyla to rodina. Ten pocit bezpečí a toho, že mě má možná rád, se mi víc než zamlouval.
Dokázalo to zastínit tu zimu dotírající na moje tělo.
"Šťastný nový rok," zopakovala jsem po něm a cítila, jak se jeho rty roztáhly do úsměvu, zatímco já stále zírala na tu nádheru na nebi posetém milionem hvězd.

Možná… možná kdybych se podívala na něj, viděla bych mnohem větší nádheru. Možná - určitě. Ale já už takhle byla ohromená těmi barvami.
Stáli jsme tam spolu dokud to neskončilo a ještě nějakou dobu jsem se nechtěla ani hnout. Nebylo to ani tak tím ohňostrojem. Ten mi náhodou dost rychle vyfičel z hlavy, když jsem si uvědomila, když jsem si plně uvědomila, jak krásně mi s ním je.

Bylo to jako tiché souznění. Jeho horký dech se otíral o moji tvář. Jeho vůně se rozplývala kolem. S mírou, ale velmi účinně.
Byla to krása. Krásnější pocity, krásnější chvíli, krásnější osobu… nic takového jsem neměla šanci snad nikdy víc poznat. Jeho tělo mě naprosto zbavovalo zimy. Hřál tak krásně, že to mělo i docela jiný dopad.
Mé tělo hořelo i uvnitř. Plameny ožehly mé srdce, můj mozek, moje smysly a vnímání. Ta plamenná touha, která mě zasáhla, byla tak náhlá, tak neznámá, že by bylo mnohem snazší se jí poddat než se jí vzpírat.
Nevěděla jsem ani jak se bránit. Nechtěla jsem se tomu bránit.
Otočila jsem se v jeho objetí čelem k němu. Musela jsem k němu vzhlížet, byl sice vyšší jen o pár centimetrů, ale bylo to dost znát. Jeho tvář se naopak skláněla k mé. Čelem jsme se dotýkali. Z takové blízkosti si zírali do očí, náš dech se mísil.

Chtěla jsem ho políbit. Chtěl jsem se dotýkat jeho rtů. Chtěla jsem…
Ještě trošičku se sklonil… naše rty se už téměř dotýkaly. Zbývaly sotva milimetry.

A potom přišlo procitnutí.

Rozbrněl se mi mobil tak hlasitě, že celá ta chvíle byla pryč. Jakoby kolem nás byla celou tu dobu nějaká bublina, kterou pak někdo praskl.
Taťka. Vážně si nemohl vybrat lepší chvilku na to, aby mi napsal, že jen tak pro jistotu, jestli jsem v pohodě.

Jistě, samozřejmě to neudělal naschvál, ale… stejně.

Zaklonil hlavu. Zíral do nebe, na tvář se mi snášely vločky. Zhluboka dýchal. Snažil se vzpamatovat. Opřela jsem si hlavu o jeho krk a pro změnu zírala do země. "Měl bych tě odvést domů," promluvil po nějaké době.

"Asi ano," souhlasila jsem. Nechtěla jsem riskovat, čeho všeho bych byla schopná, kdybych s ním ještě zůstala.

Verča - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete