Další číslo do statistiky

S Petrou jsem se seznámila na letní brigádě v brambůrkárně. Mně bylo tehdy osmnáct, Petře šestnáct. Ona chodila na diskotéky téměř každou sobotu, já na diskotéce nebyla ještě nikdy. Po jejím přemlouvání, abych s ní na diskotéku v sobotu šla, jsem se rozhodla, že se dovolím rodičů. Ani jsem nedoufala, že mě pustí.

Ale překvapilo mě, že mě pustili. Sice mě dostala Petra na starost! – ona, která byla o dva roky mladší, ale byla jsem ráda, že mě pustili. Od toho léta jsem s Petrou chodila na diskotéku jednou nebo dvakrát do měsíce. Vždycky jsem si tam připadala jak Alenka v říši divů. Bylo to pro mě přeci jen něco nového.

Začala zima. Venku mrzlo a já chtěla zase s Petrou vyrazit na diskotéku. Rodiče mi dali opět rady, jak se chovat, jak se pro změnu nechovat, abych nechovala… Všechno jsem odkývala a vyrazila do vedlejší vesnice k Petře. Tam jsme se „namalovaly“, oblékly a vyrazily na náměstí, kde už čekali další kamarádi, kteří s námi chodili. Vždycky jsme šli pěšky v partě.

Diskotéka byla v další vesnici, cesta vedla do kopce, necelá půlhodinka chůze. V létě to byla krásná procházka. Vždy u toho byla spousta srandy. Jenže byla zima, mrzlo, začal foukat vítr a sněžilo.

Na náměstí přijel autem Petřin kamarád. A hned nám nabídl, že nás odveze. Nelíbilo se mi to. Přeci jen jsem ho neznala. Chtěla jsem jít pěšky. Jenže Petra mě přemluvila, že kamarád je „v pohodě“, že ho zná a je to dobrý kluk. A navíc, že je zima, takže tam budeme za chvilku a nebudeme po cestě mrznout. Viděla jsem, že ona už je rozhodnutá, sama jsem jít pěšky nechtěla, tak jsem sedla do auta a doufala, že za chvilku budeme na diskotéce.

Do auta se nás vešlo nakonec asi šest. Seděli jsme, jak se dalo. Kamarád vyjel a první, co mě zarazilo, bylo, že přední okno má z části namrznuté. Na náměstí to nebylo vidět. Musel mít otevřené okno, aby viděl pořádně na cestu. Chtěla jsem vystoupit, ale jak, když už jel. Petra mě uklidňovala, že to je v pohodě. Jenže já si nebyla jistá. Doufala jsem jen, že to dopadne dobře.

Za vesnicí onen kamarád přidal plyn. Začala jsem být nervózní. Držela jsem se dveří. Vjeli jsme na mostek. Do auta foukal ledový vítr otevřeným oknem. Na cestu před námi nebylo vidět. Najednou auto dostalo smyk. Řítilo se po silnici, jak chtělo a nic s tím nešlo dělat. Po paměti jsem věděla, že po pravé straně od silnice je hluboký příkop.
„Jestli tam spadneme, tak jsme mrtví,“ blesklo mi hlavou. V tu chvíli jsem si uvědomila, jakou kravinu jsem udělala, když jsem do toho auta sedla. Na co jsem myslela? Jediné dvě věci, které se mi vkradly na mysl, byly:
„Já nechci umřít.“ A druhá: „Proč jsem to rodičům udělala, vždyť už přišli tragicky o jednu dceru… a teď přijdou o druhou…“

Auto lítalo po silnici, jak chtělo. Všichni jsme křičeli, ať zastaví, ale to nešlo. Najednou strašná rána. A klid. Až mrazilo v zádech. Uvědomila jsem si, že žiju! Díky bohu, žiju! Ale co ostatní?

Spolucestující se začali ozývat. Jedna holka začala brečet, že ji strašně bolí krk a hlava. Ostatní se snažili rychle vylézt z auta, které skončilo na boku v příkopu. Naštěstí vlevo od silnice. Tam hluboká škarpa nebyla. Začala panika. Zblblí z akčních seriálů jsme mysleli, že auto po bouračce do půl minuty vybouchne. Tak jsme se snažili co nejdříve vylézt ven. Lezli jsme jeden přes druhého, šlapali si po nohách, rukách,… teprve venku jsme zjišťovali, jak jsme dopadli a co se vlastně stalo. Kluci vytáhli onu holku, co brečela. Všichni jsme přežili. Ale byli jsme v pořádném šoku.

Někdo zavolal dalšího kamaráda s autem. Tentokrát to byl již mnohem starší člověk, který odvezl onu slečnu do nemocnice na pohotovost. Ostatní jsme šli pěšky na diskotéku. Spíše to bylo, abychom ukrátili čas. Nemohli jsme se vrátit domů už v devět večer. Co bychom asi tak doma řekli? Že jsme si diskotéku rozmysleli? Nebo pravdu, že jsme měli bouračku? To už by mě nikdy rodiče nepustili.   
   Večer už nestál za nic. Všichni jsme na bouračku pořád mysleli. Klepala jsem se a jen seděla. Ani jsem se nedokázala bavit. Až během noci mi kamarádka prozradila, že onen řidič, který nás vezl, není plnoletý, tudíž nemá řidičák. A tím, že ona slečna jela na pohotovost a řekla, co se stalo, ho budou asi vyšetřovat policajti. V tu chvíli jsem mu to přála. Mohl zabít sebe a dalších pět lidí. Samozřejmě jsem si nadávala, proč jsem do toho auta lezla. Jenže po bitvě je každý generál.

Po diskotéce jsme šly ke kamarádce domů už pěšky. Auto tam v příkopu pořád bylo. A metr před ním veliký strom. Měli jsme dvojité štěstí, že jsme neskončili v hlubokém příkopě na pravé straně od silnice a že jsme nenabourali do toho stromu.

Té slečně se nakonec nic hrozného nestalo. Dostala límec na krk a tři týdny s ním chodila. Řidič musel nakonec na policii a vše vysvětlit. Nevím, co „dostal“, ani jsem to nezjišťovala. Chtěla jsem na to vše rychle a navždy zapomenout. Kamarádčini rodiče se o všem dozvěděli hned druhý den. Oběma nám pořádně vynadali a slíbili, že to mým rodičům neřeknou. To by asi bylo po kamarádství. A po diskotékách.

Tu osudnou noc jsme nakonec všichni přežili bez úrazu (když pominu ten jeden pohmožděný krk). Ale lehce jsme se té noci mohli stát jen dalším číslem do statistiky. Dalším číslem do statistiky smrtelných dopravních nehod. Už nikdy jsem s nikým cizím na diskotéku nejela. Buď jsme šly s Petrou pěšky, nebo nás vezl někdo z rodičů.

Za dva měsíce jsem na diskotéce poznala svého budoucího manžela a další týden už jsem jela k němu a s diskotékami jsem nadobro skončila.

Chtěla bych varovat všechny (nejen) mladé lidi, kteří riskují. Nestojí to za to. Tohle skončilo dobře. Ale je spousta cest, které dobře neskončí. Těch pomníčků, co je kolem silnic, je už příliš mnoho. Kéž by se ony statistiky s počtem mrtvých při dopravních nehodách už pro jednou zastavily. Bohužel to je jen utopie.