Radost na kolečkou

Léto. Venku teplo, vedro, hic a slunce hřeje a hřeje. To je ta nejlepší doba na to, aby člověk raději zůstal doma. Jak tak zůstávám doma, tak mému zraku nemohly zůstat skryty bytosti, kteréž se pohybují značnou rychlostí na kolečkách. Ach, jak ladné pohyby to konají a jak obratně se všemu smetí vyhýbají.

Moje očíčka se pokochala a dušička vesele zaplesala: „To musím mít.“ Tož jsem se i já, známý to sportovní antitalent, nechal zlákat půvabem dnešního módního a sportovního trendu. Koupil jsem si in-line brusle. Brusle nejmenované značky Nike stály tři tisíce. Byly fantastické už od pohledu a už jsem se těšil, jak se budu prohánět po ulicích.

Při mém počátečním seznámení s bruslemi jsem objevil jeden jejich nedostatek. Jsou na kolečkách. Boty s kolečky. Kdo to kdy slyšel? Ve svém vždy uklizeném pokojíku jsem brusle obul postavil se. Pak jsem již jen bezmocně zíral, jak jedna má noha utíká doprava a druhá pro změnu doleva.

Samozřejmě si umíte představit, že takový nerozhodný člověk jako já raději zůstal uprostřed. Následoval pád a pochroumání mého sedacího svalu nebo-li prdele. Po nějakém čase, který jsem trávil domlouváním mým neposlušným údům se mi podařilo udržet hlavu výše, než jsou kolena. To byl ten pravý okamžik vyzkoušet, co ve mne je. Samozřejmě spousta krve. To už teď vím.

On to vlastně ani kopec v tom pravém smyslu slova nebyl. Jen nějaká ukecaná vodováha by vám prozradila, že nejde o zcela rovný povrch. Ovšem ještě mi to prozradily mé brusle, jak jsem následně zakusil.

Představte si situaci: Neohrožený muž, ošlehaný nebezpečím stojící na vrcholku kopce a na nohou má přivázán zrádný pekelný stroj na kolečkách. Rozjíždí se a plnou rychlostí míří vstříc svému osudu… Vítr mu šlehá do tváří, ale on se směje a strachu plive do tváře. Tak tenhle člověk, co jel z toho kopce přede mnou vypadal, že má vše pod kontrolou a že se dobře baví…

Nechápu. Pak jsem to zkusil já a již po několika sekundách jízdy jsem zjistil, že se v tom krámě zmýlili a něco mi opomněli dát. Marně jsem zkoušel funkčnost hlasového ovládání. Ponejprv jsem zkusil klidně a jasně pronášet: „Brzdi!!!“ Pak se z mého hlasu vytratila nejen zřetelnost, ale i lidskost a já prostě už jen řval. Ten krám si prostě postavil hlavu a nechtěl brzdit! Takovýchto situací jsem bohužel od té doby zažil již mnoho. Jen se mi zahojí rozbité koleno a já sebou švihnu znova.

Od téhle zkušenosti jsem již najezdil desítky metrů a spolujezdec, kamarád si vytvořil poměrně rozsáhlou sbírku mých pádů. Fotky mu prý poslouží až mu bude zle. Pak si vytáhne album plné mé bolesti a krve, což ho opět vynese mezi šťastné lidi.To jsou lidi, že? Á propos, řekne mi sakra už někdo, kde je ta brzdáááá!!!
 
PS: Kdybyste náhodou viděli vůkol jet nějakého křečovitě se pohybujícího chudáka, nemotoru, nemehlo… tak se mu prosím nesmějte. Můžu to totiž být i já.