Sny? Nebo skutečnost?

Podívej, koukni se... sněží! Vidíš? Vidíš ty třpytivé vločky, které dopadají na zmrzlou zem? Jsou nádherné, ledové, ale nestálé ... jako lidé. Zasypaly hluk velkoměsta, zasypaly jeho prach. Najednou je všude ticho, bílo, klid a mír. Kde je všechen spěch? Jakoby všichni zapomněli, že se celý život za něčím honí, že jdou za svým cílem, že si plní své sny a touhy.

Sny...

Víš, já taky snila, hrozně moc dlouho. O tom, že si pro mě - jako pro každou holku - jednou přijede princ na bílém koni, vysvobodí mě z věže, učiní mě svou ženou, budeme mít kopu dětí a pak ... dál už to přeci znáš - budeme žít šťastně až do smrti. Později mi ke štěstí stačil obyčejný kluk, koně jsem byla ochotna vyměnit za bílé Audi a s tou hromadou dětí jsem byla taky trošku na vážkách=) Ale ano, závěr pohádky zůstával pořád stejný. Časem mi ale došlo, že život není pohádka...

Chyť jednu z milionu vloček do svých dlaní, není to nic těžkého, stačí jen natáhnout ruku. Že roztaje? Že je jí škoda? Podívej, podívej se na tu krásu z blízka. Každá je jedinečná, každá je něčím zvláštní. Nenajdeš ani jednu podobnou té druhé. Vločky přece nejsou odsouzeny k dlouhému životu - narozdíl od nás. Víš, ale ani to není úplně pravda. Ten, kdo si život umí užít - tomu připadá krátký. Ten, kdo jim jen tak proplouvá, nedokáže doopravdy žít, pro toho je každý den jako jeden dílek nekonečných puzzlí...

A víš, já žít uměla. Měla jsem pro koho žít. Dokázala jsem v každé situaci poslechnout srdce. Neříkám, že radilo vždycky správně, ale podívej - nepřipadám ti šťastná? Takže ano, vím, že jsem se rozhodla správně. Víš kolik společných zim jsem už zažila? Hrozně moc, ale na tu jednu, na tu nikdy nezapomenu. Pro všechny to byla zima jako každá jiná, pro mě to bylo období, kdy mi byly splněny i moje sny. A všechno začalo vlastně nevinně - taky shodou okolností v zimě, na ledu...

Poslouchej, slyšíš to? Něco narušilo zimní klid. Slyšíš v dálce ten krásný a tajemný zvuk? Určitě víš, co to je. Ano, probíjejí se skrze ticho sněhových vloček, ale jsou slyšet čím dál tím víc. Pro ostatní oznamují poledne, nám oznámily, že od dnešního dne už nebude žádné Já a Ty, nýbrž MY...

Nikdy nezapomenu na tu chvíli, kdy jsme si dokázali říct ano. To ano roznášely vločky do celého světa. Přehlušili jsme ticho zimního velkoměsta proto, aby všichni věděli, že jsme to dokázali! Že jsme to přes to všechno dokázali a že už nám to nikdo a nic nemůže pokazit. Když jsem poprvé spatřila ty tisíce vloček jako tvoje žena, vypadaly jinak. Byly krásnější, bělejší, nadherně třpytivé. Jedna z nich dopadla na mou ruku, kde se shodou okolností třpytilo ještě něco. Na prsteníčku přibyl jeden kousek zlata. Kroužek, který všechno vysvětloval. Ta krásná křišťálová vločka dopadla přímo na něj. A ano - samozřejmě roztála. Ale ještě předtím mi ukázala, že teď už bude všechno jinak. A já si v té chvíli přála jen jedno - abych v Tvé dlani nikdy neroztála stejně jako ta vločka.

Pro všechny to byla obyčejná zima, jedna z těch, které tu už mnohokrát byly. Nikdo nevěnoval pozornost vločkám, nikdo nebral na vědomí tu krásu. Pro nás dva to bylo ale něco jiného. Protože nám tisíce vloček přinesly společnou cestu životem....

Podívej, koukni se... sněží! Vidíš? Vidíš ty třpytivé vločky, které dopadají na zmrzlou zem? Zasypaly hluk velkoměsta, zasypaly jeho prach. Najednou je všude ticho, bílo, klid a mír. Jen my dva slyšíme do dnešního dne v dáli zvony...

Vendi V.
ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
	Poslat emailem		Přidat na
	Vytisknout