Stáří cti netratí, ale na rozumu nepřidá

Nedávno jsem se svými rodiči debatovala o pověstné moudrosti ve stáří, a dostali jsme se až k uvězněným jitrnicím…

Starší člověk má většinou spoustu zkušeností, ale jak je známo, tak zkušenost je na dítě nepřenosná. Musí si za každou cenu natlouci čenich samo, i když tuší, že mají rodiče pravdu. Byla jsem taková já a dnes už mě o platnosti tohoto tvrzení začínají přesvědčovat i mé dcery.

Na druhou stranu však ráda vyhledávám společnost starých lidí, kteří mají co říci. Nasávám jejich vyprávění jako houba, když zajímavě mluví třeba o starých časech, o své profesi, filozofii, umění… Moc mě mrzí, že když zemřel můj dědeček, byla jsem teprve šestnáctileté trdlo a nestačila jsem se ho zeptat, jak to bylo, když bojoval za 1. světové války v Itálii a na spoustu dalších věcí.

Nicméně když je někdo, s odpuštěním, blbej celý život, těžko předpokládat, že by se mohlo dostavit moudré stáří. Moje maminka hned jmenovala pár aktuálních příkladů ze svého okolí. Pak mě se smíchem upozornila, že s nimi to také nebudu mít časem jednoduché a svěřila se mi, jak v sobotu s dědou vařili. Prý Vám to klidně můžu popsat.

Koupili si dvě krásné „domácí“ jitrničky. Doma uvařili brambory a jitrnice dali opéct na pánev. Byly nádherné, zlaťoučké a voněly na celý dům. Děda je trošku (dost) puntičkář, tak trvá na tom, že se musí obědvat přesně ve dvanáct hodin. Tentokrát se mu to však vymstilo. Bylo teprve tři čtvrtě, tak dali na pánev skleněnou poklici a čekali na poledne. Zvony začaly vyzvánět a naši nadávat, protože poklice "přirostla" a nešla odklopit.

"Musí se to ochladit," prohlásil děda a začal napouštět do dřezu ledovou vodu.

Ponořil tam uvězněnou dobrotu a chvíli čekal. Potom se znovu marně snažil poklici uvolnit. Jitrnice se pod sklem smály a naši nad nimi jen naprázdno polykali. Chvíli s pánví ještě lomcovali, pak se děda rozčílil, zaběhl do dílny pro kladivo a milou poklici tím kladivem rozmlátil. Jitrnice byly volné, ale plné střepů, tudíž nepoživatelné.

"Asi jsme měli tu pánvičku spíš nahřát, ona by se roztáhla," konstatovala moje maminka smutně, když později zapíjeli samotné brambory mlékem.


"Dokud žiješ, uč se! Nečekej, že moudrost s sebou přinese stáří." (Solón)