To mi udělala maminka

Tento příběh se stal v mé rodině mojí sestřenici, když jí byly čtyři roky.
Pavlínka je nejmladší ze čtyř dětí a u nich doma bylo vždy veselo. Kdykoli tam člověk přišel, byt byl plný hraček a byl slyšet dětský smích, občas i pláč, když jedno dítě provedlo něco škodolibého tomu druhému.

Teta, která si vždy zakládala na pěkném účesu a oblečení, na to vůbec neměla čas a tak když někam šli, byla prý ráda, že byla vůbec oblečená a hlavně, že byly oblečené děti. Všechny děti teta měla krátce po sobě a tak to bylo opravdu náročné. Ale všechny děti, které jsou dnes již dospělé, jsou slušně vychované, jsou to moc hodní lidé a na svou maminku jsou pyšní.
Nedávno při jedné z rodinných oslav si Pavlínka vzpomněla na příhodu z dětství.

Byl den jako každý jiný. Protože byl víkend, byly všechny děti doma. Teta vařila plné hrnce jídla a přitom se snažila uklízet. Starší děti trochu pomáhaly, ale mladší spíše zlobily. Zrovna Pavlínka měla ten den nějakou špatnou náladu a dělala vše, co nesmí. Jindy si celé dny hrávala s panenkou, takže se teta musela chodit dívat, co dělá, že je takové ticho. Zrovna ten den stála pořád u tety a něco chtěla, byla ukňouraná, chvíli chtěla ven, pak jablíčko. Když jí teta oloupala a na talířek nakrájela jablíčko, vzala si jeden kousek a jablíčka se pak ani nedotkla. Nejstarší z dětí si chtělo jít hrát na zahradu. Teta mu to nejdřív nechtěla dovolit, protože měla strach, že budou chtít jít i ostatní děti a že bude muset z okna hlídat ještě je. Nakonec se nejstarší z dětí nabídlo, že mladší bude pečlivě hlídat.

Teta si řekla, že tak alespoň v klidu uvaří a něco více poklidí. Tetina zahrada nebyla moc velká a všude byly vysoké ploty, ale přeci jen měla vždy strach pouštět tam ty mladší bez jejího dohledu.
Všechny děti už byly oblečené, jen nejmladší Pavlínka, která se jindy sama bez problémů oblékne během chvilky, na sebe nemohla nasoukat svetr. Tak jí ho teta musela obléci. Pak nemohla najít bundičku a tak všichni začali hledat. Pavlínka pobíhala po bytě a vyloženě zlobila, teta se šla kouknout do ložnice a když za sebou přivřela dveře, aby do ložnice neutíkalo teplo z kuchyně, protože v ložnici se přes den netopilo, spustil se hrozný křik. Teta se lekla a když vyběhla z ložnice, u dveří stála Pavlínka, brečela a držela si prstíčky. Tetě bylo jasné, že je tam Pavlínce nechtěně přivřela, ale nechápala, proč to Pavlínka udělala, vždyť je tam musela snad strčit naschvál.

A tak starší děti šly ven a teta vařila s Pavlínkou v náručí, protože byla k neutěšení. Jakmile Pavlínce prstíky zmáčkla, Pavlínka začala hrozně křičet. Teta se bála, že je má zlomené a bylo jí Pavlínky hrozně moc líto. Když přišel strejda z práce, Pavlínka mu s pláčem oznámila, co se stalo. Blížil se večer a Pavlínka si pořád stěžovala na bolest prstíků. Protože se teta obávala, že jsou zlomené, raději jeli na pohotovost. Celou cestu teta Pavlínce říkala, že nesmí říct, že jí prstíky nechtěně přivřela maminka, že musí říct, že si hrála se sourozenci a při hře se to stalo.

Uplakaná Pavlínka řekla, že to na maminku neřekne. V čekárně pohotovosti nikdo nebyl a tak šly hned na řadu. Obě šly do ordinace a když pan doktor Pavlínce prstíky prohmatal a ta hrozně křičela, usoudil, že je má zlomené a že je zapotřebí udělat rentgen. To Pavlínka bez problémů zvládla. Skutečně, měla prstíky zlomené a to malíček a prsteníček. Když jí hodný pan doktor dával sádru, ptal se, jak se jí to vlastně stalo. Pavlínka chvíli mlčela a pak tichounce řekla: "To mi udělala maminka." Pan doktor se na tetu podíval, ta zrudla a začala vysvětlovat, jak se nehoda stala. Pavlínka pana doktora ujistila, že se za to na maminku nezlobí a že ji má stejně ráda. Pan doktor pochopil, že to bylo nehoda, ale teta se hrozně styděla.

Po příchodu domů se Pavlínka chlubila, že bude nosit sádru a že vůbec nebrečela, když jí sádru pan doktor dával.
Dodnes na tuto příhodu vzpomínají a vždy se u toho zasmějí. Děti prostě říkají pravdu, i když se to někdy zrovna nehodí.