8 rad, než se rozhodnete vyběhnout8 rad, než se rozhodnete vyběhnout Pampeliškový med - nejoblíbenější receptyPampeliškový med - nejoblíbenější recepty Hrajte s námi SUDOKU online !Hrajte s námi SUDOKU online ! MDŽ nebo Den matek?MDŽ nebo Den matek?
Chytrá žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Neděle 05.05. 2024
Dnes má svátek Klaudi
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 

Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY

Medvídek z plyše

5. 11. 2011 | Vaše příběhy
Tento příběh věnuji Evě…

Tehdy znala Eva Petra asi dva týdny. Seznámili se na cestách. Moc se jí líbil, ale bydlel daleko. A tak absolvovali jedno rande, a pak si jen psali. Mluvili spolu přes Skype a plánovali další schůzku.

Ten den šla, jako každý pátek, Eva do muzea. Milovala ty páteční podvečery. Byl podzim, venku byla už tma a svítily pouliční lampy, když vkročila do zářivé místnosti plné uměleckých skvostů. Obrazy, sochy, plastiky…, bylo tu vše, co měla ráda. Vnímala vůni té místnosti. Jako by tu všechna ta díla vystavovaná celá desetiletí vtiskla místnosti zvláštní punc. Punc stáří, neobvyklé okázalosti, bohatství, pokory i poznávání. Cítila vůni oleje, vnímala tu zvláštní atmosféru. Byla potěšena, dnes vystavoval její oblíbený malíř. A právě, když couvala před jedním z obrazů, aby si ho mohla prohlédnout z dálky, ucítila jemný náraz. Ohlédla se a viděla mladého muže, kterého si předtím nevšimla. I on couval, aby na obraz na protilehlé stěně lépe viděl. „Promiňte,“ usmál se a odhalil řádku bílých zubů. „Nic se nestalo,“ řekla na oplátku. A aby odpověď nebyla tak strohá, dodala: „Taky ho máte tak rád?“
„Koho?“ nedošlo mladíkovi.
„No, toho malíře, přece,“ usmála se a on jí úsměv opětoval.
„Jsem asi nechápavý,“ dodal pak.

Z muzea šli spolu. A měli si o čem povídat. Byl tak zajímavý. Chodil do čajovny, nepil kávu, miloval relaxační hudbu. A měl rád umění, stejně jako Eva.  
Byl sice o dva roky mladší, nevypadal ale, že by mu to vadilo. A Eva vždycky vypadala mladší.
A tak se stalo, že za dva dny řekla Eva Petrovi, že se s ním už nechce vídat, ani pokračovat v písemné a jiné komunikaci. Přijal to dobře. Vždyť spolu byli osobně jen jednou. Nebo se to jen Evě zdálo, že v jeho hlasu zaslechla trochu smutný tón? Zkrátka a dobře, teď měla Rosťu…

     S Rosťou jí bylo krásně. Vídali se denně, a vždy si měli co říct. Měli tolik společných aktivit. Byl tak milý. Vyznával jí lásku, nosil kytky i drobné pozornosti. Vždy něco na památku. Tak měla za chvíli svůj malý byt posetý drobnostmi od Rosti. Poličky se plnily zvonečky a andělíčky pro štěstí, stěny plnily krásné obrázky. A když jí jednou donesl medvídka se srdíčkem, byla už do Rosti zamilovaná až po uši. Plyšový medvěd zaujal čestné místo v její posteli. Vždy měla partnery o něco starší. Ty by nikdy nenapadlo přinést jí hračku. Zvali ji na večeři, vozili v autě, ale hračku? Rosťa byl tak moc milý…

Po měsíci jeli na dovolenou do Prahy. Projít si památky, a taky se trochu ještě poznat. Nic je přece nemohlo rozházet. Pronajali si levnou ubytovnu. Budou si sami vařit, a budou ve dne, v noci spolu.
Jenže hned druhý den se trochu pohádali. A kvůli blbosti. Ona chtěla na Karlův most a do muzea, a Rosťa si přál na Petřín. A tak to bylo denně. Kvůli hloupostem se hádali celý týden. Tak moc se na dovolenou těšili a do té doby jim vše klapalo. A Eva začala bezdůvodně křičet. Uvařila, a až pak jí Rosťa řekl, že těstoviny nejí. Špaget se ani nedotkl, ani je neochutnal. Zašel si teatrálně do restaurace. Když se vrátil, Eva plakala, ale jeho ani nenapadlo, aby ji objal a třeba se omluvil. A nenapadlo to ani Evu. Celý týden navíc byla unavená. A hned třetí den omdlela v koupelně. Když se trochu zmátořila, přišla do pokoje a řekla Rosťovi, co se v koupelně stalo. „Jsi unavená, víš, že máš nízký tlak,“ prohodil a podíval se přes rameno na její bílý obličej. Nic víc. Proč mu jen říkala, že má občas závratě z nízkého tlaku? Teď to ale bylo jiné, mnohem silnější. Přesto druhý den trval, že se půjdou do Národního muzea, jak měli domluveno, a večer ještě do divadla. Nejdřív se s ním zase pohádala. Křičela víc, než kdy v životě snad křičela. Pak ale skousla rty a šla. V divadle usnula, tak byla unavená. Ale toho si Rosťa, zahleděný do představení, ani nevšiml. „Přijedem domů a vše bude jako dřív,“ říkala si v duchu. Možná si dají chvilku odpočinek od sebe, ale zase se vrátí její Rostíček. A skutečně, Rosťa jako by pochopil, že odpočinek potřebují. Týden o sobě nedal vědět. Během toho týdne omdlela znovu a začalo jí hučet v hlavě. Taky zjišťovala, že hůře vidí. Když pak přišel Rosťa na návštěvu, řekla mu, že je asi nemocná.
„Víš, Evi, já tě mám rád, ale v té Praze ses chovala jako hysterka. Nemůžu být s někým, kdo se takto chová. Nevidím v tom budoucnost,“ řekl na její informaci.
„Ale tys křičel taky!“ zvedla Eva hlas.
„A vidíš, už je to tu zase. Ne, nechci být s někým, kdo se takto chová.“
„A já chci být s někým, koho nezajímá, že jsem zase omdlela?“ plakala Eva.
Uvědomovala si, že je poslední dobou víc podrážděná. Co když to je nemocí? Co když jí něco chybí? A tak se ještě jednou zkusila svěřit Rosťovi:
„Co když jsem nemocná? Nikdy jsem taková nebyla. Rosti, pomoz mi! Počkej, prosím, já si zajdu k doktorovi.“
„Nemáš mě ráda. Jinak bys na mě taková nebyla,“ vyčetl jí.
„Já? Já že tě nemám ráda? Abys věděl, měla jsem začínající vztah. A kdybychom se tehdy nesrazili v tom muzeu, nikdy bych Petra nenechala!“ křičela jak smyslů zbavená.
„Už jsi zase zlá,“ ušklíbl se.
„Já? Já že jsem zlá? A co ty? Jsi chladný jak kámen. Tebe vůbec nezajímá, že jsem nervózní, protože jsem třeba nemocná?“
„Ne, už ne. Nemůžu s tebou být. Chtěl jsem si tě jednou vzít, žít s tebou, ale s takovou hysterkou žít nechci.“
„A co když je to nemocí?“
„Aťsi to je třeba nemocí. Jsi praštěná, když si něco namlouváš. Jestli chceš, můžem jít spolu zas někdy do muzea, ale nic víc,“ řekl a odešel.

„Vypadni!“ křičela už jen na dveře. A cítila se hůř a hůř. K doktorovi ale nešla. Málo vycházela, parťáka jí dělal počítač. Dokonce si přes něj zase začala povídat s Petrem. Ten ji také přemluvil, aby šla k doktorovi. „Jestli chceš, vezmu si dovolenou, přijedu a doprovodím tě tam.“
„Ale já jsem teď nějaká zlá. Proto mě Rosťa nechal,“ přiznala se a rděla se přitom studem.
„Jsem chlap, něco vydržím,“ řekl a ona mu věřila. Chtěla mu věřit.

Půl roku na to Eva zemřela. Našli jí rozsáhlý nádor na mozku. Ten tlačil na určitá centra, proto omdlévala, střídaly se u ní nálady a měla i poruchy vidění.

Zbývá jen otázka: „Kdo miloval Evu víc?“
Někdy se pravé city skrývají a faleš má zelenou. Neměl to tenkrát Rosťa těžké… Přinesl medvídka z plyše, pár sladkých slov…, ale když přišly problémy, tak prchl…  

Pája K. - čtenářka
ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
Smutné...a možná i pravdivé...život už je takový...
Obrázek uživatelky
profil
je to pravdivej příběh,Eva měla smůlu...je to o živote a lidi jsou různí..Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
brrr, jen doufam, ze to neni opravdu ze zivota..
Obrázek uživatelky
profil
To je divný příběh - chvílema jsem v tom měla zmatek. Každopádně smutné. Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
 
 
 
Náš tip


NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY Zásady ochrany osobních údajů KONTAKT © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles