Naděje neumírá

Dívám se z okna mého pokoje a přemýšlím o všem, co mě asi čeká. Dnes je opravdu škaredě. Venku prší a lidé chodí s deštníky. Někteří i bez nich přebíhají ulice, aby co nejméně promokli. Dnes asi nikam nepůjdu, pomyslela jsem si. Naproti nám staví nějaký obchod. Jsou tam dělníci a musí pracovat i v takovém počasí.

Každým dnem to má být hotovo. Jsem zvědavá, co tam bude. Vidím, jak mladý muž dává plakát na výlohu. Nevím, co je tam napsané, ale přistupuje k němu nějaký starší muž. Asi vedoucí, protože rozpřahuje rukama. Ten kluk plakát strhl a dává ho na vedlejší výlohu. Asi mu nadal. Bylo mi ho celkem líto.
 "Mami, jaký obchod tam bude?" otočím se směrem ke kuchyni. Žádná odpověď. Jenom je slyšet cinkot nádobí.

Měla bych mamce pomoct. Je poslední dobou nějaká smutná. Nemluví a je vidět, že ji něco trápí. Přišla o práci, kterou měla ráda. Dělala v malém obchůdku, který zrušili. Chodívala veselá a plná elánu do života. Musím s tím něco udělat, pomyslela jsem si a šla směrem do kuchyně. Mamka už skončila s nádobím a šla se dívat na televizi. "Mami, půjdeme do kina?  zeptala jsem se opatrně. Ale ona jenom pokývala hlavou, že ne. Na nic jsem se už neptala a šla zpět do svého pokoje. Žijeme s mamkou a se sestrou samy. Otec nám umřel, ještě když jsme byly malé. Nám to nijak nevadilo, protože nám mamka dávala vše, co jsme chtěly. Ale teď musím udělat něco já pro ni. Ségra je starší a moc k nám nechodí. Nerozumí si s mamkou od té doby, co se vdala za toho feťáka. Jenom z ní ždímá peníze a někdy ji zbije. Chtěli jsme jí pomoct, ale ona nechce.

Prý se změní a bude jiný, ale my tomu nevěříme. Mamka jí řekla svůj názor, ale nechtěla nic slyšet. Že to tak není a my jsme proti ní. Nedávno k nám přišla s obarvenou hlavou - na červeno. Mamka ji za to vyhodila. Od té doby k nám nechodí. Vím, že ji to ale trápí. Ale co můžu dělat, když je starší a neposlechne mě. Snad se to někdy spraví. Zbytek dne jsem prolenošila na své posteli. Vzpomínala jsem, když jsem byla malá a všichni jsme chodívali všude, kam se dalo. Prohlížím si fotky a vzpomínám i na tátu, no jenom podle fotky. Jaké to mohlo být perfektní s ním. Mám jenom jeho fotku, když byl na vojně a s mámou se poznal. Vím jenom, že od vojny ho nikdo neviděl a ani neví, že jsem na světě. Když se otec ztratil, byl sestře jeden rok a máma čekala mě. Odešel bez rozloučení a my se pak odstěhovaly do města, kde jsme začaly nový život. Měla ho hrozně ráda a od té doby zůstala sama. Nic o něm neví a ani o tom, že by umřel. Dlouho po něm pátrala, ale marně, a nakonec to vzdala. Srdce však jinému nedokázala dát.
Nastal druhý den. Ráno se mi do práce vůbec nechtělo. Byla jsem celá rozlámaná a měla myšlenky na pochodu. Zdálo se mi, že chodím ulicí a nikdo mě nevidí. V dálce na mě mává chlap ve velkém klobouku a je celý promočený. Ukazuje mi - jenom pojď blíž, děvče. Dojdu pomalu k němu a on najednou zmizí. Pak uvidím mámu se sestrou a to samé. Taky zmizely. Nevím, co to znamená, ale jsem zmatená.

Oblékla jsem se, vzala deštník a šla do práce. Dnes si musím koupit noviny a najít práci mámě, pomyslela jsem si. Uvědomila jsem si, že nijak nespěchám a jenom přemýšlím o snu, který se mi zdál. Ani jsem si nedala moji ranní kávu, na kterou jsem zvyklá. Ten den jsem absolutně nic nezvládala. Dobíhám autobus, ale ten mi před nosem ujede. To bude zase dnes den. Zaspím, autobus mi ujede, a ještě přijdu do práce dost pozdě. Pěšky je to docela kus cesty. Musím přes to staveniště. Když jsem procházela přes veškeré překážky na staveništi plné dělníků, noha mi najednou vjela do kanálu, který byl otevřený. Ucítila jsem tupou bolest a nemohla se ani pohnout. Najednou se nade mnou objevil ten mladík, kterého jsem občas vídávala z okna svého pokoje. Ukažte, já Vám pomůžu, řekl a začal mi nohu vytahovat. Noha pěkně otekla a mně se udělalo nevolno. "Je to zlomený," je to jediný, co jsem stačila říct. Pak už o sobě nevím, protože jsem omdlela.

Probudila jsem se až v nemocnici. Noha byla pěkně v sádře a dost bolela. Přišla sestřička a dala mi injekci proti bolesti. Ptala jsem se jí, jak jsem se tu ocitla. Otočila se a řekla mi, že nějaký mladík mě sem donesl v náručí. Než jsem se jí stačila ještě na něco zeptat, byla pryč. Kde je? Vždyť jsem mu ani nepoděkovala. Následující minuty jsem prospala. Když jsem se opět vzbudila, seděla u mě máma a brečela.
 "Mami, to nic není. Jenom zlomená noha. A co v práci a co ségra?" ptala jsem se opatrně. Ona jenom odvětila: "Volala jsem tam a nebyli nadšeni. Ale že to nějak beze mne vydrží". Já se usmála a v tom se rozletěly dveře od pokoje. Byla to sestra. "Čau, marode," řekla jenom po té dlouhé době, co jsme se neviděly. Zarazily mě její tmavé brýle, vždyť žádné nenosí. "Co se Ti stalo? zeptala jsem se jí.
 "Ale nic, to bude dobrý," řekla a mrkla na mě. Mamka vstala a chtěla jít pryč. "Zůstaň," křikla jsem na ni. Vždyť právě teď máme možnost si popovídat všechny tři. Nakonec si sedla a poslouchala. Byl to dlouhý a nekonečný rozhovor. Nakonec se ty dvě objaly a já plakala štěstím s nimi. Zase jsme tři.
Byl konec návštěv a já zůstala na pokoji sama. Po dlouhé chvilce přišla sestřička a podávala mi balíček. Od koho je? Sestra jenom odvětila, že jí to dal na chodbě ten mladík, co mě donesl. Rozbalila jsem ho a nevěřila vlastním očím. Byly tam dvě krásné modré boty. Sestřička se usmála a já nechápala. Víte, slečno, ten mladík Vás donesl bez jedné boty. Asi byste ji ani nenasadila přes tu zlomenou nohu. Teď jsem si uvědomila, že jsem o tu botu přišla v tom kanálu. Ona odešla a já si prohlížela moje nové boty. Pak jsem si všimla malého lístečku uvnitř krabice. " Je mi líto vaší boty, a tak jsem Vám koupil nové. Snad Vám budou. Brzké uzdravení přeje Jiří. "

P.S. Pokud budete chtít, chodil bych s Vámi na procházku, než se Vám noha uzdraví. Víte, kde mě hledat.

Byla jsem z toho lístečku dost v šoku. Bylo to od něho milé. Uvědomila jsem si, že ani nevím, jak vypadá. Jenom si matně vzpomínám, že měl příjemný hlas a tmavé vlasy.

Následující den mě propustili z nemocnice. Sádru sice budu mít ještě měsíc, ale půjčili mi berle. Domů mě odvezla mamka. Daly jsme si doma kávu a já jí řekla vše o mladíkovi, co mě zachránil. Mezitím mi mamka vykládala vše o sestře a co se stalo. Její přítel ji zmlátil a ona se k němu už nevrátí. Bude bydlet zase s námi jako dřív. Zažádá o rozvod. Konečně dobrá zpráva za celou tu dobu. Byla jsem šťastná. Sice bude dlouho splácet dluhy, které za to jejich manželství nadělal, ale my jí pomůžeme. Tato radost však netrvala dlouho. Týden na to, co  bydlela u nás, se opět vrátila k němu. Nabulíkoval jí, že se už změnil, že ji miluje a chce ji zpátky. Nakonec se k němu zase vrátila a mamka se s tím už smířila. Nechápaly jsme to, ale tolerovaly.
Za ten týden, co jsem nemohla jít ještě ven, jsem měla samé lístečky od toho mého neznámého. Jiří mi psal vše o sobě a já ho začínala pomalu poznávat. Nastal ten můj den D a já se těšila ven a až ho konečně uvidím. Měl mě vyzvednout v pět. Byla jsem docela dost nervózní. Nevěděla jsem, co na sebe. Mamka mi pomohla a i přes zlomenou nohu mě oblékla. Hodiny odbyly pět hodin a já netrpělivě čekala, zda zazvoní. Najednou jsme uslyšely zvonek. Mamka šla otevřít a v pokoji se objevil Jiří spolu s invalidním vozíkem.
 Řekl: ahoj, a já byla jako přibitá. Nemohla jsem mu ani odpovědět. Seděla jsem na sedačce a zírala na něho jako na obrázek. Černé vlasy, hnědé oči, krásná postava. Nevím, jak dlouho jsem se na něho dívala, ale on se díval a usmíval. Měli bychom už jít, ne? Vytrhl mě svýma slovama a já přikývla. Kočár pro mě byl připraven a já nasedla. Venku jsme jeli směrem k parku. Teda já jela a on šel. Cestou mi vyprávěl vše o sobě a o stavbě. Bude tam od příštího týdne elektro a že hledají prodavačky. V tu chvíli mě napadlo, že by mohla mít mamka práci. Hned jak přijdu domů, tak jí to musím říct. Šéf je prý pěkný morous, ale zkusit to může. Ještě dlouho jsme si vykládali a večer mě odvezl domů. Vyměnili jsme si telefonní čísla a slíbili si, že se brzy uvidíme. Bylo mi s ním opravdu moc pěkně.

Mamka se hned druhý den byla ptát na tu práci a uspěla. Konečně začala být trochu veselá. Sestra k nám sice nechodila, ale občas volala jak se má. A k tomu já byla šťastná, že mám svého Jiřího. Zdálo se, že už nám ke štěstí nic nechybí. Život k nám byl opravdu mile nakloněn.

Až do onoho Silvestra. Na ten den nikdy nezapomenu. Zhroutil se nám celý život, jako hromada karet. V jednu ráno k nám volali policajti, že máme přijet k sestře. Dorazily jsme tam a ve dveřích zůstaly jak opařené. Tomáš, manžel sestry, byl na zemi zdrogovaný a ona ležela bezvládně vedle něho na zemi, celá od modřin. Mamka se najednou sesypala k zemi a omdlela. Mě podepíral Jiří, abych taky nespadla. Jenom jsem zakoktala: "Co se stalo?" Policajt odpověděl: "Mrzí nás to, ale Vaši sestru ubil k smrti její manžel. Byl pod vlivem drog a nakonec se i on předávkoval." Byl to hrozný pohled. Musela jsem jít na vzduch a poplakat si. Mamku odvezli mezitím do nemocnice. Proklínala jsem všechny, ale nejvíc sebe. Neměla jsem ji už pouštět zpět k němu. Nic by se nestalo. Je to moje vina. I když jsem později byla za mámou v nemocnici, neustále jsem si to vyčítala. Uběhlo asi čtrnáct dní od té tragédie. Museli jsme s Jiřím připravit sami pohřeb. Ale ani na pohřbu máma nebyla. Chodila kolem nás jako tělo bez duše.

Nic ji netěšilo a ani do práce nechodila. Nevěděla jsem, co s ní mám dělat. Byl to hrozný měsíc. Pak jsme zjistili, že čekáme dítě. Tajně jsem doufala, že alespoň dítě mamku rozveselí. Těhotenství ji však netěšilo a já se trápila s ní. Jiří, který bydlel s námi, mi občas nadával. Buď trochu veselá, vždyť čekáš miminko. Bude taky smutné. Chtěla jsem aspoň, ať je máma u porodu, ale nechtěla. Ten večer jsem chytla stahy a Jiří mě odvezl do porodnice. Přemlouvala jsem všechny v nemocnici, že já nemůžu rodit bez svojí maminky. Jirka se nakonec sbalil a jel pro ni. Nevím, jak to tenkrát udělal a přemluvil ji, ale přijel i s ní. Byla se mnou a mně se narodila krásná holčička. Když jsem jí řekla, že jí dám jméno Jana, po své sestře, tak se rozbrečela. Byl to ten nejkrásnější okamžik. Maminku jsem viděla usměvavou a šťastnou. Narodila se nám nová Janička, která nám dávala jenom samou radost. Byli jsme šťastni!

Je to osud, jednoho člověka ztratíme, ale druhý človíček se narodí.