Zapálená svíčka

Psal se rok 1999, byl začátek prosince a venku hustě sněžilo. Prostě pohádková zima. Naše milovaná babička se ráda po večerech  věnovala vyšívání nebo četbě či sledování nějakého zajímavého dokumentu a pravidelně každý den odpoledne zapalovala svíčku za dědečka v jeho pracovně.

Sama se pak nejvíce zdržovala většinou v obývací místnosti a občas jen nahlídla do pracovny, zda je vše v pořádku. Svíčku měla vždy položenou na širokém talíři. Často jsme jí říkávali, ať raději svíčku zapaluje v místnosti, kde tráví svůj čas a měla by ji pod dozorem, abychom jednoho dne nezůstali bez domova. Babička se nás snažila vždy uklidnit tím, že má svíčky zabezpečeny vždy tak, aby se nic nestalo.

Až přišel ten osudný den. Bylo nějak kolem 18.00 hod. večer, venku byla vánice a většina rodiny se věnovala četbě a psaní, někteří sledovali zajímavý film a já jsem si ještě dodělávala nějaké resty ohledně vánoční výzdoby, ale došly mi barevné papíry. Vzpomněla jsem si, že dědeček je míval ve své pracovně také a doufala jsem, že tam ještě nějaké snad najdu, jelikož babička nechávala všechny dědečkovy věci na místě, tak jak tam zůstaly.

Vyšla jsem do babiččina patra a namířila jsem si to rovnou do pracovny. Sotva jsem otevřela dveře, vyvalil se na mne hustý černý dým a v dálce u stěny jsem jen viděla probleskovat malé plameny. Rychle jsem vyhodnotila situaci, že na to sama stačit nebudu, přibouchla jsem dveře a vtrhla jsem do obývacího pokoje, kde seděla babička a jen jsem zakřičela ,,babi, hoříííí,, , ale babička se jen na mne podívala a zůstala v klidu sedět, jelikož se domnívala, že se jedná zřejmě o žert.

A tak jsem brala schody dolů snad po pěti najednou a cestou křičela ,,hoříííí,, - to už naštěstí slyšelo i celé naše mužské osazenstvo a přímo raketově vystřelili, kam jsem je nasměrovala. To už tam byla i babička a začínající požár od svíčky jsme všichni společnými silami velmi rychle zlikvidovali, ale ten štiplavý kouř a černé zdi od kouře si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Vyvětrat to nešlo ještě několik následujících dnů. Nakonec vše odnesl jen stolek, koberec a začouzené zdi.

Babička ještě zvládla do Vánoc zajistit ochotného malíře, který vše ze zdí seškrábal a vymaloval, a od té doby doma svíčky už raději nezapalovala. Já jsem byla moc ráda, že jsem tam náhodou tenkrát potřebovala jít (nebo to byl možná nějaký vnitřní hlas), ale hlavní je, že se nikomu nic nestalo a vše dobře dopadlo. Ani nechci domýšlet, jak málo chybělo a mohlo to dopadnout i jinak...