Jak jsem (ne)byla za blázna

Tahle úsměvná příhoda se mi přihodila před pár lety na jednom fantasy srazu. Hráli jsme Dračí doupě v terénu. Pro neznalé raději trochu vysvětlím. Po vesnici a přilehlém lesíku zkrátka běhá tlupa lidí (od puberťáků po pětatřicátníky), vydávající se podle gusta za elfy, trpaslíky, hobity a kdovíco ještě.

K navození správné atmosféry samozřejmě patří také nějaké to historické oblečení, pravé i dřevěné meče a další nepostradatelné propriety.
Hrdinové obvykle chodí v družinách po 4-7 členech. Po cestě se plní různé úkoly, hledají se předměty a nápovědy, sem tam se trochu bojuje… no vlastně to hodně připomíná zábavu dětí na letním táboře. Já v takové společnosti obvykle hraju za trpaslici-válečnici. Mám príma historický plášť a přívěsek ve tvaru sekery – na tu pravou válečnou totiž zatím nemám.

Místní se po nás obvykle dívají se směsicí údivu, úleku a nedůvěry. Někteří podezíravě zalézají do domů, jakmile jdeme kolem (co kdybychom je třeba uhranuli, že jo). Upřímně se jim ani nedivím. Zvláště kostýmy barbarů vypadají, jako kdyby jejich nositel právě uprchl z blázince.

Ten den jsem byla vyslána na výzvědy. Bohužel můj orientační smysl není nic moc, takže se mi povedlo se ztratit. Stála jsem na křižovatce a dumala, kterým směrem se mohla moje skupina dát. Že prý k rybníku, ale kde to je?
„Hledáte něco?“ ozvalo se za mnou. A já, jak jsem byla zamyšlená, jsem jen vyhrkla: „Jo, dva elfy a trpaslíka.“

Za mnou stál postarší pán s otevřenou pusou. V tu chvíli mi to došlo, začervenala jsem se a jen pípla. „Ehm… nevíte, kde je tu rybník?“ Ukázal na jednu cestu a beze slova se otočil k odchodu. Poděkovala jsem a vydala se za družinou. Brzy jsem je našla a příběh jsme úspěšně dohráli, ale ten udivený pohled toho pána mi visel před očima ještě hodně dlouho. A i teď, když to píšu, se ještě trochu studem červenám.