Láska má různé podoby, to mohu potvrdit

Láska má různé podoby a to mohu opravdu jenom a jenom potvrdit.

Ve svých 17 letech jsem chodila se svým nynějším manželem. Ale no tak, předbíháš, Věrko, začni od samého počátku naší lásky.

Ano, v 17 letech jsme spolu chodili, ale jak už to v životě bývá, láska začíná, ale i končí. Mládí je vrtkavé, stačí maličkost a je po lásce. Ne, že by to bylo až tak příjemné, to nebylo, ale byla jsem mladá, kluků okolo mne se točilo spousty. Přece pro jedno kvítí slunce nesvítí.

Už když jsem chodila s Bohoušem, nepřehlédla jsem pohledy jeho kamaráda Mirka. Mně se nelíbil, ale jeho snaha po mém rozchodu se se mnou sblížit nebrala konce, až jsem s ním na kávu šla. Byl milý, pozval mě na výlet na motorce, zkrátka a dobře, začali jsme spolu chodit. Bohoušek se ztratil z očí a na něj jsem zapomněla, on zajisté také.
Jak už to bývá, náhle jsem zjistila, že jsem těhotná. Radostí jsem neskákala, to říci nemohu, bylo mi teprve 18 let a chtěla jsem si života užívat. Mirek ihned navrhl, že se vezmeme. Vzali jsme se, porodila jsem syna, jméno dostal po tátovi, jak si přál. Ale naše manželství nebylo to, co jsem očekávala. Mirek začal pít.

Domluvy, nářky, pláč, nic nepomáhalo a já začala vyhrožovat rozvodem. Konečně něco zabralo, slovo rozvod pro něj znamenalo, že nás oba ztratí. Přestal pít, z práce chodil rovnou domů, namísto do hospody. Opět jsem začala žít spokojeně a zároveň jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Mirek měl velikou radost a moc si přál dcerku. Dalo by se říci, že si ji vymodlil, dcerka se nám narodila. Syn je jmenuje po tátovi a dcerka se prý musí jmenovat po mně - Věrka, říkal manžel. Plynuly měsíce, děti prospívaly a moje spokojenost byla náhle pryč. Manžel začal znovu pít a už na něj neplatilo nic, ani slovo rozvod. Smál se mi do očí, co bys dělala sama se dvěma dětmi?

Moje trpělivost se vyhrotila a to, co řekl, mě doslova inspirovalo a o rozvod jsem požádala. Upozornila jsem ho, ale nevěřil, a o to pil snad více a začal být zlý. Nejen na mě, ale i na své rodiče, se kterými jsme bydleli. Rodiče domlouvali, nebral nic, prostě hospoda a kamarádi byli na prvním místě.
Nadešel den, kdy měl v ruce obsílku k rozvodovému stání, kterou pročítal nevěřícně. Odešel a týden domů nepřišel. Kde trávil čas, to mi bylo jedno, alespoň byl doma klid a děti nemusely koukat na tatínka, který se potácel, sprostě nadával, což nesly špatně.

Rozvod byl rychlý, rozvedeni jsme byli na prvním stání, smířil se s osudem.
Bohužel jsme i nadále bydleli společně, neměla jsem kam jít s dětmi a toho jsem se bála, co bude následovat. Překvapením bylo, že se nedělo nic, tatínek opět začal chodit domů a snažil se naši lásku slepit. Denně mi říkal, jak mě a děti miluje, ale na mě nic neplatilo, už jsem mu nevěřila.
Moje láska k němu byla pryč, brala jsem ho, byl táta mých dvou dětí, víc nic.
Podařilo se mi sehnat byt, a s dětmi jsem se odstěhovala. Ovšem, že bych měla klid, to ne. Stíhal mě, kde mohl, nadbíhal mi, vyhrožoval, bála jsem se o sebe a děti. Vždy byl namol a v jeho alkoholovém opojení neměl zábrany.
Po nějakém čase se zklidnil a já si našla opět lásku, kterou jsme po roce zpečetili sňatkem. Synovi bylo 13 let, dcerce 10 let a mého nového manžela si velmi oblíbily. Nebylo ani divu, protože jejich tatínek propadl alkoholu, a o děti nejevil zájem, také na ně neplatil ani alimenty. Můj druhý manžel se zachoval velice dobře a rozhodl, že jeho peníze v částce 700,- Kč měsíčně nás nezhuntují. Mimochodem, nikdy peníze nedorovnal, dluží je stále, tedy ne mně, ale dětem, které jsou dávno a dávno dospělé. Děti neměly sílu svého tátu zažalovat, což je dobře.

Nastalo krásné období mého života, opět jsem žila v lásce a porozumění, které vyvrcholilo mým dalším těhotenstvím. Ovšem bylo mi už 33 let a já měla obavy, jak ve svém věku budu vše snášet. Dnes je zcela normální, že ženy rodí ve vyšším věku, ale v roce 1983 jsem byla rodička vyššího věku. Ano, moje obavy se naplnily, jako kdybych si je přivodila svými myšlenkami. Celé těhotenství jsem byla na neschopence a díky lékařům jsem dceru donosila. Ovšem v půlce těhotenství jsem zjistila, že manžel, jmenoval se Karel, chodí za ženskýma. Další osudová rána přišla a já opět plakala, domlouvala, což nikam nevedlo. Nejen ženský, ale i pití se přidalo k jeho záletům. Co dál? Třetí dítě na cestě a já před zhroucením a ještě k tomu všemu rizikové těhotenství.
Zkrátím to. Dcera se narodila, tatínek v alkoholovém opojení zapomněl, že má pro nás přijet do porodnice. Volala jsem známé, aby zašla k nám domů, co se s ním děje? Ano, tatínek spinkal.

S velikou omluvou narychlo pro nás přijel a sliboval hory a doly. Měl nesmírnou radost z dcerky, ovšem dlouho mu to nevydrželo, skončilo vše rozvodem. Ve svém věku jsem neměla sílu snášet dalšího notorika a ještě k tomu záletníka. Upřímně, bylo mu to jedno, odešel od nás bez problémů a na dcerku platil pravidelně.

Já jsem se zařekla, nikdy v životě mi nesmí chlap přijít do bytu!
Roky plynuly, děti dospělé, mně bývalo smutno samotné. Občas mě vytáhla kamarádka mezi lidi. Byla také sama a říkávala, přece se doma ještě nezahrabeme.

Měla pravdu, šly jsme se občas pobavit a zatancovat si. Ale jak mně nějaký chlap dal najevo něco více, ihned jsem vycouvala. Žádný vztah jsem nehledala.

Až jednoho dne potkám na sídlišti, kde jsme oba dva bydleli, aniž jsme o sobě věděli, svého Bohouška z mládí.
Je to možný, kolik let jsme se neviděli? No, Věrko, ono to je 33 let. Magické číslo, jsem odvětila.

Samozřejmě jsme šli spolu na kávu a měli si toho moc a moc vyprávět. Při našem vyprávění jsme zjistili, že jsme oba 2x rozvedeni, osamoceni a nikoho nehledáme. Zajímavá shoda mezi námi dvěma. Při jedné kávě nezůstalo, začali jsme si volat a ráda jsem se nechala pozvat na kávu či někam na taneček. Tanec jsme oba milovali, už v mládí, ten nás neopustil.
Zase jedna náhoda, která nám překazila naše setkání. Jela jsem do lázní do Teplic a bydleli jsme v Praze.

Ale pro něj nebyly kilometry překážkou a nejen, že mě do lázní odvezl autem, ale obden za mnou jezdil, v té době marodil, což riskoval průšvih. Co kdyby mu přišla kontrola, ale ne, on byl znovu zamilovaný do padesátnice, že neznal mezí, a jezdil za mnou rád. Ne že by mi to nedělalo dobře, to bych lhala, ale bylo mi ho líto. Byl leden, všude sněhu haldy a když o víkendu přespal v autě, ráno bylo zapadaný i s autem.

Jednu krásnou příhodu - byl večer - 19.30, pátek, Bohoušek měl přijet až v sobotu ráno. Denně jsme si volali a v tento pátek mi říká, pojď dolů a půjdeme na vínečko. Nevěřícně odpovídám, už se dočkáme do zítra. Pojď dolů a oblékni se teple, je pěkná zima, a položil telefon. Seděla jsem u telefonu a říkám si, to je ale blbý vtip. Vtom zvoní mobil a otázka, kde jsi, necháš mě tu umrznout? Rychleji jsem snad v životě nebyla oblečená a letím dolů. Ano, byl tam a šli jsme do vinárničky. Takových překvapení mi připravoval více a já byla nadšená a často jsem si říkávala, proč jsme se tenkrát rozešli? U vínečka jsme vše rozebírali, ale ani jeden, ani druhý jsme na to nepřišli, že by skleróza pracovala?

Měsíce ubíhaly, a my jsme se rozhodli, že se vezmeme na stará kolena. No, to přeháním, mně bylo 51 a manželovi 53 a šli jsme na radnici a nejen nějakou, rovnou na Staroměstskou radnici na Praze 1.

Přípravy byly velkolepé, jako bychom byli mladí. Manželova maminka měla nesmírnou radost, a kam přišla, všem se chlubila, že si její syn bere svoji lásku z mládí. Nechyběl ani zásnubní prstýnek, kterým mě mile překvapil, byl starožitný, krásný, s červeným kamínkem.  Svatební den nadcházel, loučili jsme se svobodou se svými přáteli a pilo se do noci. Nejen moji přátelé, ale i jeho přátelé, všichni byli rádi, že ani jeden nebudeme sami.

Šla jsem spát, když můj budoucí manžel šel ještě vyvenčit pejska. Na chodbě nesvítilo světlo, nejel výtah, musel jít po schodech. Ovšem co se nestalo, to by bylo, aby bylo vše bez problémů. Na schodě bylo utržené lino, neviděl to ve tmě, zakopl a sletěl ze  schodů, jak neví do dnes a narazil na betonovou zeď. Jak tam ležel dlouho, neví, snad jenom chvilku, ale cítil strašnou bolest v pravém rameni. Ihned mě vzbudil a naštěstí u nás spal kamarád mojí nejmladší dcerky, ten nás dovezl do motolské nemocnice. Po RTG lékař shlédl snímek a říká, tak a ráno na operaci.

Cože, říká manžel, já se ráno žením. Stála jsem na chodbě a slyšela jsem hurónský smích. Bože, čemu se smějí? Lékař vyšel na chodbu a říká, kde je ta nevěsta, co má ženicha na operaci? To jsem já, pane doktore. Pojďte dál, jeho smích nebral konce. Nechcete si to rozmyslet, nevěsto? Ne, nechci. Proč musí na operaci? No, padal váš ženich opravdu nešikovně.

Takže se dohodneme, dostanete prášky proti bolesti, stáhneme rameno a o svatební noci opatrně, ano? A na operaci se dostavíte druhý den po svatbě  (dostavil se, ale po 5 dnech, díky slavení).To jsem se neudržela smíchy já, tu máme dávno za sebou už v našem mládí, my se bereme po 33 letech, konečně. Prostě jsme smíchy byli všichni out, ale cožpak šlo se nezasmát? Jenom Bohoušek kvílel chvílemi, ale smál se taky.

Jeli jsme domů, byly pomalu 4 hodiny ráno a v 7 hodin jsme měli vstávat.
A co myslíte, zaspali jsme, nebo ne?
Ano, zaspali, budila nás ženichova maminka. Když jsem jí řekla, že jsme zaspali, nevěřila.
Už to zkrátím, svatba proběhla tak, jak má. Ovšem zase aby se něco nestalo, to je u mě zcela normální.

Tím, že ženich měl rameno stažené, nemohl jet, s čímž se počítalo, ráno že ale  přijde i nezvaný známý, s tím už ne. Ovšem bez jeho auta nebylo místo volné v autech. Bohoušek rozhodl, nedá se nic dělat, musím jet i já. Zvládl to, konečně jsme byli na radnici, ale...?

Jedno auto někde vázlo v zácpě, kterých je v Praze hodně. V autě svědkyně, manželova maminka, já svědkyni, svoji dceru, měla u sebe ( v ten den mé nejmladší dceři bylo 18 let). Už nás volají, žádáme pár minut, ale znáte to, neradi, za námi je už další svatba. Sláva, dorazili jsme všichni a hurá do manželství. Letos 5.6. to oslavíme,  bude to 11 let, co jdeme společným životem.
Nemohu jinak, ale musím vypsat náš další osud, který nebyl shovívavý k nám oběma.

Slavili jsme první manželské Vánoce, chystali jsme se na Velikonoce a přišla rána z čistého nebe. Velikonoce byly moc smutné, manžel dostal mozkovou mrtvičku a já 3 měsíce po něm také, ale o mně jsem již článek psala. Oba dva jsme šli do invalidního důchodu.

Malé zamyšlení na závěr, byl to osud se vším všudy? Asi ano, vše máme napsané ve hvězdách.