Proč již nevykládám karty

V dnešní době se prosazuje pragmatické myšlení a duchovno je zatlačováno do pozadí. Lidé, kteří jsou nadaní různými vizemi, schopností intuice, předvídavostí budoucích jevů, bývají často zesměšňování, prohlašováni za podivíny, ba přímo za duševně nepříčetné.

Nejsem žádná šarlatánka ani nějaká vědma, dokonce jsem dříve takovým lidem ani nevěřila a nikdy jsem nechtěla znát svoji vlastní budoucnost. Každého takového jsem od sebe odháněla…

Jednou jsem byla v lázních a při procházce jsem byla oslovena ženou, že mi pohádá. Rázně jsem ji odbyla, ona se však nedala a dokonce mě uchopila za ruku. Při návratu na pokoj jsem zjistila, že mi stojí hodinky.

Celou příhodu jsem brala s nadsázkou. Náhody se dějí. Bavila jsem spolubydlící veselou "příhodou z natáčení". U mého povídání seděla velmi stará paní. Ta vytáhla karty, které jsem nikdy dříve neviděla a ani nikdy potom nespatřila. Všem zájemkyním vykládala a většinou jí dávaly za pravdu. Nakonec dokázala nalákat i moji maličkost: „Pojďte, Zdenko, taky, pohádám vám!“ Zamíchala karty, dlouho nic neříkala, pak karty složila a řekla: „Nevidím tady takové nemoci, o kterých jste mluvila. Proč tu jste?“ Opět chvíli mlčela a pak to usekla: “Jsem již stará, dávno jsem všechno zapomněla.“ Více neřekla a já dumala, co v těch kartách doopravdy viděla.

Ráda čtu všechno možné a tak jsem další den zašla do knihkupectví. První knížka, která mi padla do očí, byla „Vykládání karet a snář“. V době komunistické éry nečekané, ale bylo to ve známém slovenském lázeňském městě, byla psána slovensky, což nebyl problém. Dlouho jsem ji obracela v ruce, ale tehdy byly knihy levné, takže jsem si ji přece jen koupila, říkala jsem si, že každá sranda něco stojí.

Dlouho jsem se učila zpaměti všechny významy položení karet, dokonce jsem si pro sebe vyrobila jednoduchý tahák, abych pořád nelistovala v knížce, ostatně mám ji dodnes, ale již jsem se do ní léta nepodívala.

Nejdříve jsem si zkoušela po večerech, kdy už dcera dávno spala, si vykládat sama sobě obyčejnými tarokovými kartami od sedmy po eso. Používala jsem stále stejnou hromádku karet, dnes jsou již děsně ohmatané…

Dcera si jednou vzpomněla, že si zahrajeme žoliky. Tehdy zjistila, že karty nejsou kompletní. Přiznala jsem se, co provádím. Od té doby občas chtěla, abych jí vyložila, třeba před nějakou důležitou zkouškou, zajímalo ji, zda se dostane na střední, později na vysokou školu.

Pak jsem věštívala nejbližší rodině a dobrým kamarádům, každému jsem sice říkala, aby se soustředil, ale brali to především jako zábavu. Později jsem se začínala vymlouvat, protože jsem bývala v podivném transu a dlouho se cítila jako vyždímaný citron. Taky jsem musela držet nervy na uzdě a neříkat to špatné všechno, pouze v náznacích.

Při některé nedělní návštěvě chtěl synovec, abych mu vyložila, hlásil se na gymnázium a dost mu na tom záleželo. Karty ukázaly, že to nakonec dobře dopadne. Skončil první pod čarou, takže na odvolání byl přijat, dnes je již inženýr a často na to vzpomínáme. Na takovou maličkost bychom asi dávno zapomněli, ale tehdy jsem mu řekla, aby si dal pozor před vodou. Druhý den po mém „šarlatánství“, kdy se švagr zlobil, že vůbec takové hlouposti provozujeme, přišli do synovcovy třídy nabízet, že mají několik volných míst na vodácký výlet. Marek se mi svěřil, že se chtěl velmi přihlásit, ale pak si vzpomněl, že jsem ho varovala před vodou a odolal. Z toho výletu se jeden spolužák nevrátil!

Snažila jsem se namluvit si, že je to náhoda, ale již jsem své kartaření silně omezila, vždy jsem se vymlouvala, že nejsem ve správné kondici.

O pár let později začala dcera chodit s mladým mužem, kterého jsem téměř neznala a již vůbec jsem neznala jeho rodinu. Scházeli se asi půl roku, když mě přišel požádat, zda spolu mohou jet na dovolenou. Chvíli jsme si povídali vlastně o ničem, ale bylo patrné, že určitě něco chce. Přece jen to nakonec řekla dcera: „Mami, Božek by byl rád, kdyby ti to nevadilo, jestli bys mu mohla vyložit karty.“

Moc se mi do toho nechtělo, ale karty jsem přinesla, zamíchala a provedla obvyklé rituály. Nevypadalo to dobře, takže jsem začala tím lepším, že blížící cesta dopadne dobře, jejich vztah skončí manželstvím, vidím tam dvě holčičky. Zakončila jsem to, že v současné době má starosti s nemocí blízkého staršího muže. Víc jsem neřekla, ale ta smrt tam byla.

Večer si dcera se mnou sedla a říkala: “Víš, mami, on má Božek velmi nemocného tatínka, má rakovinu.“

To se událo v létě a v listopadu skutečně jeho otec zemřel! Všechno ostatní se splnilo, ovšem později. Tehdy jsem se zařekla, že již na karty nikdy nesáhnu, jsou zamčené i s knížkou v šupleti a klíček schován, aby se nikdo z rodiny náhodou nechtěl učit vykládat karty.

Věřila jsem, že moje další podvědomí jsem uzavřela a více na povrch nevystoupí. Nechtěla jsem se začít bát sama sebe. Jenže není to pouze v kartách. Víckrát se mi stalo, že jsem potkala někoho známého, který ani netušil, že je třeba nemocen a já přesto doma nechtě řekla: „Hleděla mu z očí smrt!“ A skutečně to většinou dlouho netrvalo, takže jsem si začala připadat jako čarodějnice. I když jsem si to mnohdy myslela, již jsem to nahlas neřekla, ale stejně to nepomohlo.

Mám ještě jednu zvláštnost, nikdy nenosím rukavice a třeba ve velkých mrazech mám stále teplé ruce, pokud je někdo neklidný, nebo ho bolí hlava a já se soustředím, občas se mi podaří, že tomu člověku pomohu, ale opět se cítím velmi vyčerpaná.

Nejhorší bylo, když mi před pěti lety onemocněla kamarádka. Věděla jsem, že to je vážné, navštěvovala jsem ji v nemocnici, jenže jsem si vsugerovala, že se Maruška vrátí domů, taky to již tak jednu dobu vypadalo…

Na tu noc ze středy na čtvrtek nikdy nezapomenu. Probudila jsem se s hrůzou a úplně zpocená. Byly jsme čtyři kamarádky a vždy jsme se scházely o narozeninách a svátcích, všechno komorní, žádné přehnané pohoštění. Šlo o to, když nás vítr zavál do různých stran, abychom se sešly, poseděly a popovídaly. V tom snu jsem říkala druhé kamarádce: „Blani, nebudeme letos oslavovat moje narozeniny, když Maruška umřela!“ Ráno jsem hned volala Blance, zda neví něco o Majce. Říkala mi, že nic, to by jí snad její dcera dala vědět. Za necelou půlhodinku zvonil telefon, Blanka plakala, že Maruška umírá, je v agónii. Celý den jsem nebyla schopna v práci nic udělat, jen jsem křečovitě čekala na telefon. Ve čtvrt na dvě zazvonil. Sahala jsem na něj jako na ortel, volala dcera Marušky: „Mamka, právě umřela! Jsem u ní!“

Nepamatuji se, jak jsem dojela domů, plakala jsem až doma o samotě. Dcera byla v té době ve škole. Ani jsem jí nevolala, vždyť měla zítra přijet. V pátek za mnou dcera přišla do práce, sedla si vedle a povídá mi: „Představ si, mamko, co se mi zdálo, viděla jsem ve snu Maruščino parte.“ „Ono je to, Martičko, bohužel pravda, umřela včera.“

Po pohřbu jsme šly na kávu, nakonec jsme se rozešly s tím, že se na ty moje narozeniny sejdeme, Maruška by si určitě nepřála, abychom se přestaly stýkat. Sešly jsme se, zašly společně na hřbitov a nezapomeneme.

Mám pouze jediné přání: Již žádné předtuchy!

Dobře se to řekne, hůře splní.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete